Akce | milanknizak.cz

Akce

• Prostředí na ulicích a dvorech 1962-1964
• Demonstrace
• Obřady
• Hry 1965
• Procesy pro tělo 1982-1985
• Procesy pro mysl
• Hesla a plakáty AKTUAL
• Fluxus

PRINCIPY AKČNÍHO UMĚNÍ PODLE MILANA KNÍŽÁKA 1965

Nejde vůbec o umění. Jde o člověka. Tato činnost, jako každá, prochází vývojem. Na začátku byly předem organizované akce. Při těch je nejdůležitější dostat účastníka (diváci neexistují) do takového stavu, aby byl schopen dobrovolné fyzické a duševní aktivity. Během akce určují její průběh (akce) účastníci stejně jako organizátoři. Čím menší zásahy organizátora, čím méně pomůcek a rekvizit, tím lépe. Využití principu hry - bezprostřední, uvolněné lidské činnosti nevytvářející (ale ne vždy, není to podmínkou) materiální hodnoty. Činnost pouze pro potěšení z činnosti samotné. Není možné stanovit předem průběh akce. Ten je určován reakcemi účastníků a zase naopak reakcemi organizátora na jejich reakce. A je tu ještě jedna důležitá a báječná věc. Události (akce) předem určené a události (akce) předem neurčené (vznikající teprve průběhem nebo při průběhu akce) jsou rovnocenně organickou součástí celé akce. Někdy jsou rozhodující právě ty momenty, které předem určeny nebyly. Hlavním nositelem děje těchto akcí jsou účastníci, bez nichž je realizace nemyslitelná.

Naproti tomu převážná většina akcí - happeningů amerických aj. západních autorů a skoro všechny akce skupiny FLUXUS, jak jsem měl možnost zjistit úplně nedávno z několika publikací, jsou zcela klidně realizovatelné bez účastníků, poněvadž u nich je spíše počítáno s diváky než s účastníky. Vytvářejí vlastně živé obrazy, jež mají působit svojí neobvyklostí a drastičností. Tak je to tedy všechno opět v duchu tradice, neboť tyto věci jsou zase výstavou nebo divadlem, koncertem atd., třeba trochu jinými.

EXISTUJÍ DVA ZÁKLADNÍ ZPŮSOBY ZAKTIVIZOVÁNÍ ÚČASTNÍKŮ:

1. MÉNĚ KVALITNÍ - REAKCE VYNUCENÁ - účastník je nějakým způsobem omezen, je mu ublíženo. Jeho snaha dostat se zpět do normálního (předešlého) stavu je aktivizace. Např. zavření do sklepa, umazání oděvu, přikrytí papírem apod.

2. KVALITNĚJŠÍ - REAKCE DOBROVOLNÁ - účastník se sám dobrovolně fyzicky i duševně zapojuje - princip hry; a jejich kombinace: a) spojení obou možností. Na začátku první způsob použit k vyšinutí a pak už přirozený vývoj druhého způsobu; b) někdy probíhají oba způsoby paralelně vedle sebe, protože existují dva druhy účastníků (na jedné akci) -pasivní a aktivní. Pasivní jsou donucováni, aktivní se zapojují sami. Často i donucují pasivní účastníky (už tím, že jsou aktivní).

Vůbec žádná akce nesmí být fiktivní. Musí být pouze tím, čím momentálně je. Nesmí existovat herci. Ať už živí, nebo neživí. Měl jsem možnost číst některé záznamy a texty Vostellovy a objevil jsem v nich spoustu odporujících se tvrzení. Např. V. volá: Skutečnost je zajímavější nežli fikce a přitom nechá srazit dvě lokomotivy a auto, účastníci se na to klidně dívají, poněvadž vědí, že se nikomu nic nestane, že nejde o neštěstí, ale o představení předvádějící neštěstí. V. též hovoří o ubohé reakci účastníků, když při jeho happeningu ve Wuppertalu začali v autobuse zpívat nějakou proslulou fašistickou píseň (či něco podobného, nevyznám se v tom). Neexistuje ubohá reakce účastníků, ale ubohý happening.

Každá akce získává na kvalitě (tzn. působí více na účastníky), čím méně pomůcek, rekvizit je použito. A když už není možno se jim vyhnout, tedy nikoliv fantastické umělé stavby a konstrukce, zavádějící asociace do neskutečna, ale použití (kombinace) prvků všední reality, aby asociace směřovaly zase k problémům každodenního života jednotlivce. Jednou z nejméně postradatelných pomůcek je organizátor. Někdy je síla jeho osobnosti (na té někdy záleží nejvíce), jeho schopnosti vést a okamžitě reagovat, nezbytně potřeba. Avšak je nutné redukovat i toto působení, poněvadž čím méně tvoří organizátor, tím víc tvoří účastníci. A čím jsou účastníci aktivnější, tím jsou jejich reakce intenzivnější. A o to jde. Čím intenzivnější reakce účastníků, tím větší pravděpodobnost, že nezůstane jen při lokálních reakcích přímo v momentě akce, ale že se alespoň část (částečka) tohoto způsobu reagování přenese do osobního života účastníka. A proto nejen předem organizované akce, které se vždycky dají nějak zařadit pod pojem umění a tím zimpotentnit. Stanou se něčím výjimečným, něčím, co je jako výjimečné bráno a tím se maximálně zmenší schopnost aplikování na běžnou životní situaci. Je nutné použít prostředky s co nejpřímější intenzitou působení. Využívat každé životní situace k demonstraci, k útoku na své okolí i na sebe samého. Anonymní činnost. Učnit z mnoha všedních životních situací hru, a tím je zbavovat křečovitosti a obludnosti a navracet jim normálnost a přirozenost. Působit každým gestem, slovem, činem, pohledem, vzhledem, VŠÍM. Anonymní činnost. Nejen akce gigantických rozměrů, ale i působení řetězovou reakcí. Šíření (předávání) ne líčením (informací o provedených umělých akcích), ale přímo kvalitou každodenních osobních akcí. Při šíření tímto způsobem je už úplně vyloučena jakákoli pachuť umění a čím dále od počátečního bodu, tím je působení normálnější a přirozenější.

Domnívám se, že pozitivnost této činnosti je v tom, že v akcích, jež jsem pořádal nebo vyvolal, byli lidé schopni dělat věci, které by v jiné situaci nikdy neudělali. Mohli klidně odmítnout, naštvat se, odejít: "Proč se mám namáhat, proč mám trpět, proč mají trpět moje věci, když nemusí". Snad největšími úspěchy a důkazy jsou pro mě třeba takové věci, jako je prohlášení jedné účastnice akce: "Roztrhla jsem si svoji jedinou sukni až do pasu a zničila punčochy, ale vůbec toho nelituju". Byla to úplně obyčejná holka, která musí každé nové punčochy šetřit. Kdyby si tak někdo na koncertě roztrhl šaty o z křesla vyčnívající hřebík?!