Druhá manifestace aktuálního umění, 1965
BOJ PROTI KORONAVIRU JE PŘÍPRAVOU K NOVÉ TOTALITĚ
Nectnosti, které provázely českou společnost v těžkých dobách, tzn. především udavačství, se pod dirigismem současné vlády znovu rozmáhá. Kdo nenosí roušku, není čech a je třeba ho nahlásit a potrestat. Přijali jsme roušku jako státní symbol, znak bratrství a módní doplněk.
Jako ukázku jasného rozdělování společnosti vnímám jednání neschopného ministra Hamáčka a jeho agresivní souputnice Maláčové a jejího manžela, kteří byli přistiženi bez roušek a bohorovně prohlásili, že dávají dobrovolně tisíce korun na potřeby pro zdravotníky. Jaképak dary? Pokud mají být lidé pokutováni, proč nejsou pokutováni ministři? Proč se tváří, že dělají dobro? Navíc si mohou „dar“ dát do daní, pokutu ne. Je to jasné rozdělování společnosti. Někteří mohou, jiní musí!
Celé to divadlo s rouškami je odporné. Rozumím nošení roušek na vypjatých místech, u postižených osob, ve speciálních případech, ale to, co se děje u nás, nemá se zdravím nic společného. Je to posedlost, která má zamaskovat důležitější problémy.
Média se chovají odporně. Od rána do večera nás zasypávají negativními zprávami, které mají v nás vyvolat pocit, že všude jinde je to ještě horší, že my jsme nejchytřejší, nejdůraznější a naše vláda přináší poselství od Boha, který nás vyvolil za nové Izraelity. Nový spasitel Babiš dělá všechno, aby jeho podniky vydělávaly a v krizové situaci se pokouší vpašovat do parlamentu zákony, které by nás přiblížily k postkomunistické totalitě.
Vláda by měla být volána k zodpovědnosti za neustálé vyvolávání paniky. Jakoby chtěla udržovat národ ve strachu a tedy poslušnosti. To je základní znak totalitních systémů.
Strach je vždycky špatný. Psychická nepohoda je nepřítelem zdraví. Zbavuje společnost odolnosti.
Vážení spoluobčané, nenechme si to líbit. Najde se v tomto státě dost normálních lidí, kteří konečně řeknou NE řádění Babišovy kohorty?