Poloviny a 5 kamenů, 1979-1981
ČAS NA ZMĚNU
Čas na změnu?
Máme zemi plnou nových domů, především supermarketů a skladišť. Naše architektura se řídí světovým kódem předepisujícím sklo a kov, které se do kamenné a zděné Prahy nehodí. V některých nových stavbách ztrácím orientaci. Nevím, jestli jsem v New Yorku, v Moskvě, Tokiu či Dubaji. Tzv. Pražská kavárna hlásící se k „progresivním“ názorům v umění a politice, je snad ještě zabedněnější než za totality jen s tím rozdílem, že tehdy byla vystrašená a proto ne příliš aktivní. Dnes si její příslušníci připadají jako apoštolové nové víry a přitom jen sbírají paběrky toho, co se ve světě událo před desítkami let nebo se nechávají řídit módními trendy, které pilně rozagitovávají některá naše média.
Současná politická garnitura je nejhorší od listopadu 89. Místopředsedou vlády a šéfem přes finance je člověk, který spolupracoval s StB, podváděl a který všechny a všechno (mimo své družiny) veřejně uráží.
Ministerský předseda mu to trpí, protože se bojí, že by mohl ztratit premiérské křeslo. Zdá se, že to nikomu nevadí, lidé si rádi nechají nadávat.
Býval jsem hrdý, že jsem Čech, ale dnes, bohužel, se za to spíše stydím. Příznivci totalitního režimu nadšeni i povinně obdivovali Sovětských svaz, reakcionáři velebili Ameriku a přitom si obě země byly tak podobné. Vracíme se zpátky a zdá se, že dobrovolně, k totalitním praktikám. Plíživě se vrací cenzura, do zákonů vnikají prvky umožňující manipulaci a zneužívání, ústavní soud neměří všem stejně a tak ohrožuje naše základní hodnoty. A co je asi nejhorší, do lidského jednání se opět vkrádá strach.
Světu, jehož jsme součástí, začíná chybět stabilita. Žebříček hodnot se rozsypal. Část světa, která si připadá civilizovanější a chytřejší vyváží demokracii, která však může vzniknout jen samovolně přirozeným procesem a rozhodně ne importem.
Být příslušníkem některých minorit je považováno nejen za zajímavé, ale téměř normotvorné, což nemá logiku. Jakoby lidé ztratili pud sebezáchovy. Humanismus, který přišel do naši části světa především s Novým zákonem, se změnil v pseudohumanitní klišé.
Těm, kteří neplují s proudem je dnes vytýkáno, že nejsou dost progresivní, že poukazují na tradice a hlásí se k pojmům jako je láska k vlasti, čest, pokora, hrdost … ale právě tím jsou současní. Dívenka malující akvarelové krajinky je dnes progresivnější než site specific instalace plnící současné galerie. Zrovna tak politici lpící na základních aspektech pojmů svoboda a demokracie jsou projevem politické prozíravosti. Jejich „zpátečnictví“ je vlastně progrese. Současná „politická korektnost“ je tím nejfalešnějším co je nám tzv. politickými elitami předkládáno. Dovoluji si prohlásit, že tato „korektnost“ je obyčejnou lží. Lež je dnes bezostyšně vydávána za pravdu a někdy dokonce velmi agresivně.
Modlami současné společnosti jsou populární hvězdy, které jsou nám předkládány jako vzory k následování. Média nám předepisují jak se máme oblékat, co jíst, kam chodit, jak provozovat sex a především co si máme a smíme myslet.
V České republice je dnes masovým jevem zbavovat se osobností. Přesně to se dělo i za komunismu. Ten se také bál individualit. Dnes se pod rouškou inovací, akreditací a omlazování odstraňují všichni schopní.
Možná, že přišel „čas na změnu“, ale v demokracii by měla každá změna přijít „demokraticky“. My však jsme se demokracii ještě nenaučili. Pořád se většina národa chová jako manipulovatelné stádo. Proto na změnu nevěřím. Heslo „čas na změnu“ jsem použil záměrně, poněvadž bylo již mnohokrát zneužito. Jeho stoupenci však nikdy změnu nechtěli, jen dodrápat se k moci.
Moje generace se už pomalu přesouvá do věčných lovišť, přesto jsou mnozí ještě schopni se ozvat. Neměli by zůstat sami.
Milan Knížák