Z cyklu "Erotických oděvů", 1970-1986
Česká společnost inklinuje ke kultům osobnosti
Až hysterické projevy kolem pohřbu našeho polistopadového prezidenta mě, bohužel, připomněli podobnou událost z roku 1953 - úmrtí Josefa Stalina. I tehdy lidé na ulicích plakali, byl vyhlášen státní smutek, média byla přeplněna velebením Stalina a rozhodně ne všichni byli ke smutku nuceni. Řada lidí propadala tehdy hysterii zcela dobrovolně.
O kultu osobnosti se hovoří jako o něčem co je spjato s diktaturami, ale to, co předvedla část české společnosti, které bohužel podlehlo i vedení státu, po smrti Václava Havla, je jasným, neoddiskutovatelným projevem kultu osobnosti.
Jsem přesvědčen, že kdyby byl Václav Havel takový, jak nám ho média líčí, tzn. téměř svatý, tak by si určitě takový trapně pompézní pohřeb nepřál.
Zádušní mše ve Svatovítském chrámu byla podivným slepencem církevních a civilních prvků. Nejdříve napochodovala kolébavým krokem církevní honorace ve středověkých kostýmech, posléze vpochodovali i vojáci se zástavami (trochu mě to připomínalo svěcení praporů a zbraní při křížových válkách) a pak se v projevech střídali zástupci církve a státu.
Nechápal jsem výběr řečníků. Jediný smysl měl projev prezidenta (a teď nemám na mysli obsah, ale pouhý akt projevu) jako Havlova nástupce a současného prvního muže země. Ale už jsem nepochopil, proč ministr zahraničí a bývalá americká ministryně. Co však bylo úplně nejhorší byla řeč biskupa Václava Malého, který si, podle mého názoru, neprávem utrhl pro sebe prostor k nedůstojnému a zpupnému projevu, který se neslučuje s principy církve.
Pompéznost pohřebních akcí musela být podpořena dostatečnou vůli státních orgánů, které neváhaly ani v této ekonomicky problematické době vynaložit nemalé veřejné prostředky.
Co jsem vůbec nepochopil byl odvoz pohřebních květin do Děčína, kde byly poslány sousedním Němcům. Respektoval bych, kdyby věnce a kytice zbavené neekologických příměsí byly vhozeny v Praze do Vltavy jako symbolické poselství moři (a důstojná smrt květin), ale zdá se, že květinová loď doprovázená davem měla spíše propagační účel než aby byla pietním rozloučením.
Řada lidí, která byla kolem Václava Havla v začátcích, se dnes cítí z politického a veřejného života odstrčena. Tohle je jeden ze způsobů jak se připomenout.
Jsem přesvědčen, že role V. Havla od podzimu 1989 do prvních červnových svobodných voleb v roce 1990 byla důležitá a asi nezastupitelná. V té době prohlašoval, že nemá zájem o restituce majetku a že jeho jedinou touhou je přivést národ k svobodným volbám a tím jeho státnická role skončí. Nic z toho se však nestalo.
Média propírají pohřeb korejského diktátora, ale analýzu Havlova pohřbu si nikdo nedovolil, alespoň média to nezveřejnila. Nikdo z nás na pohřbu korejského vůdce nebyl, ale z televizní obrazovky na mně ten pohřeb působil uměřeněji než tryzna našeho prvního polistopadového prezidenta.
Měl jsem k Václavu Havlovi velké výhrady. Považoval jsem ho za špatného státníka, za člověka, který je sebe středný a neschopný reálného uvažování. O tom jsem se několikrát osobně přesvědčil. To však neznamená, že bych mu nepřál důstojný pohřeb, naopak. Když už, bohužel, zesnul, což se při jeho zdravotním stavu dalo očekávat, tak by mi důstojný, neokázalý a vřelý pohřeb připadal daleko vhodnější a smysluplnější než trapné dlouhotrvající, a stále nastavované divadlo.
Trochu mě mrzí, že když se už tolik hovoří o Havlových zásluhách, o Chartě 77, že málokdo vzpomene na první oběť Charty, prof. Jana Patočku, jednoho z našich největších moderních filozofů. Patočka byl člověk apolitický a výzvu stanout včele chartistů přijal jako mravní výzvu a bohužel, jeho křehký a tehdy už poměrně starý organizmus, tlak neurvalé státní bezpečnosti nevydržel.
Pokud necháme prohlásit Václava Havla za svatého a budeme pořádat hysterické tryzny při každém výročí jako projev neutuchajícího kultu osobnosti, samozřejmě to vyvolá protitlak u těch, kteří nesdílí toto devótní oslavování. A tak místo, aby byla role Václava Havla reálně zhodnocena, aby bylo vyzvednuto to, co udělal správně a co bylo pro nás důležité spolu s jeho negativním působením (jak je to běžné u každého kritického hodnocení) a tak ho vřadit do reálné historie země, utápíme se v trapných a nereálných tirádách, které většinu lidí brzy znechutí, pokud se tak už nestalo.
Václav Havel po celý život dělal všechno, aby se dostal na výsluní společnosti. Když to nešlo skrze pozitivní vývoj, klidně přijal i roli opačnou, byť sebou nesla potíže. To mu přidalo hrdinské rysy. Byl podobný nám mnoha v tom, že se nevzdával alkoholu, erotiky a určitě měl ještě řadu slabostí tak jak běžně lidé mívají. Jak jsem již uvedl, a znovu to zdůrazňuji, v určité době se významně zasloužil o změnu osudu naší země. Za to je mu třeba poděkovat. Trapným a hysterickým divadlem děkovat nelze. Dík by měl být vřelý a pokud možno tichý. Ticho potvrzuje lásku a úctu, křiky je odeženou.
Milan Knížák