Rodinný stůl, 1983-1984, 91x90x154 cm
Česká společnost miluje neschopnost
ČESKÁ SPOLEČNOST MILUJE NESCHOPNOST
Uplynul rok s novým ředitelem Národní galerie v Praze.
Někteří představitelé tzv. výtvarné veřejnosti po léta křičeli o tom, že NG nepořádá výstavy, ale dnes, kdy se v ní téměř nic neděje, kritici mlčí (mimo směšně rebelujícího Jiřího Davida).
Jediná výstava „Ostrovy odporu“, která přišla s velkým zpožděním, provázená hádkami mezi kurátory a vedením NG a s katalogem, který vyšel až měsíce po otevření, je problematickým projektem, který falšuje naše nedávné dějiny podobným způsobem jako se to dělo za totality, kdy také vymazávali z dějin osobnosti a jevy, které se jim nehodily.
NG rezignovala na doplňování akvizičních fondů, nic do nich poslední rok nepřibylo. (Během mého působení se akviziční fond NG obohatil o tisíce položek a řada z nich byly donace, tzn. dary.)
NG ztratila trvalé sponzory, kteří ji dlouhodobě podporovali. Atmosféra mezi zaměstnanci je napjatá. Pracovní morálka poklesla a úplně se vytratilo nadšení s kterým řada zaměstnanců plnila úkoly daleko nad rámec povinných úvazků. Všude vládne totální nedůvěra. Hlavním motivem je touha po přežití, nikdo nechce ztratit zaměstnání.
NG se profiluje trapnými frázovitými texty a propagačními akcemi, které instituci zesměšňují. Nové PR (oddělení vztahů s veřejností) v čele v bývalým zaměstnancem České televize a novinář, který rozhoduje o osudu Veletržního paláce, zacházejí s NG jako se sportovním klubem.
Aby NG zamaskovala svojí neschopnost, pořádá řadu tzv. „veřejných diskuzí“, kde o programu NG hovoří lidé, kteří nemají žádné zkušenosti, jen ambice vládnout. Profesionalita jednání zcela vymizela. Jakoby vymizela i úcta k naši historii. Zbyly jen trapné pokusy zavděčit se laickému publiku voláním po módních projektech, které stejně nemůže být naplněno dokud se zásadně nenavýší finanční prostředky galerie. To vše působí směšně a přináší do NG jevy, které tam nemají co dělat. (Instantní sponzoři se v NG chovají jak na fotbalovém hřišti.)
Nesmyslné plány o přehazování expozic z objektu do objektu, plány na zrušení nedávno zřízené expozice v paláci Kinských společně s Národním muzeem (která stála desítky miliónů) jsou projevem opovážlivosti zpupného diletantizmu. Nesmyslné představy o promíchání sbírek ve Veletržním paláci, které chce ukázat jak jsme módně internacionální a které zcela pomíjí rozdílnost kulturních zázemí, neustálá touha ukázat jak umíme zužitkovat světové impulsy a jak jsme vlastně malí, hloupí, neschopní... to vypadá jako bychom se styděli, že jsme češi z Česka.
Národní galerie nebude nikdy silným muzeem umění, dokud nedá jasně najevo, že patří k nějakému místu, že je osobitá, že se liší od těch ostatních. Napodobováním módních trendů se staneme jen směšnou filiálkou světových institucí.
Dosavadní expozice ve Veletržním paláci znamená ve světě umění viditelný a osobitý počin. Řada světových muzeí napodobuje naše způsoby instalování. Setkali jsme se mnohokrát s tím jak zahraniční odborníci, význační představitelé muzeí, oceňovali odvahu s kterou jsme zamíchali média, zdůrazňovali výtvarný účin barevných řešení a především svébytnost a sílu české moderny, která je z instalace zvlášť patrná.
Jako důkaz toho všeho uvádím skutečnost, že Mezinárodní kongres historiků umění (CIHA-International Congress History of Art), který zasedne v červenci v Norimberku, naplánoval profesní exkursi do České republiky a vybral si 3 destinace: Hrad Karlštejn, Svatovítskou Katedrálu a Veletržní palác s jeho trvalými expozicemi.