Žlutej marťan, 1970, písně kapely Aktual
CHYBÍ DUCHOVNO
Odvolání ředitele Národní galerie Fajta ukázalo, jak zmatená a nezdravá je situace na naší kulturní scéně. Stalo se zvykem, že lidé vynášejí soudy o věcech o kterých nic neví. Obvyklí petenti (např. Sommerová, Hřebejk, Schwanzenberg) podepsali protest proti odvolání Jiřího Fajta z čela NGP a adresovali ho Andreji Babišovi, kterého jindy kritizují a volají po jeho zmizení z politické scény. Už to je popřením sebe sama, mám však pocit, že tito protestující snad ani v NG nebyli. Diskuze má smysl jen tehdy, když jsou obě strany profesionálně připraveny. To co se děje dnes, jsou jen primitivní výkřiky neinformovaných a zavilých jedinců.
Připouštím, že mě někteří lidé mohou vytýkat způsob pojetí Národní galerie. Budu ho bránit do krve, ale rozdílnost názorů budu respektovat. Co mě však nelze upřít je to, že Národní galerii, její obsah, její provoz, znám opravdu podrobně, poněvadž ze všech porevolučních ředitelů jsem byl v NG zdaleka nejdéle. Za mého působení se celá NG přebudovala, získala nové budovy, nové expozice, a mnoho nových akvizic. Způsob řízení Národní galerie Jiřího Fajta byl neprofesionální, nemorální a směřoval k jeho osobnímu obohacení a zvýznamnění. (Nebudu rozepisovat jednotlivé kauzy, ale mohu je kdykoliv uvést a podpořit důkazy.) Jiří Fajt se neměl nikdy stát generálním ředitelem NG.
Celou dobu mého působení v Národní galerii jsem byl členem klubu ředitelů velkých světových muzeí (Louvre, Ermitáž, MoMA, Metropolitan, atp.) nazvané BIZOP Group a vím, že o hospodaření Národní galerie v Praze ředitelé světových muzeí nevědí nic. Jedna z konferencí tohoto sdružení v době mého působení v NG byla z mé iniciativy také v Praze a pamatuji si velmi dobře jak naše expozice zahraniční kolegy ohromily, ale v žádném případě jim tato několikadenní návštěva nestačila k tomu, aby jakkoliv nahlédli do hospodaření NG v Praze. Od té doby se nic podobného neopakovalo a tak podpisy na prohlášení ředitelů na obranu Jiřího Fajta jsou jen formální.
Z České kulturní oblasti se ozývají hlasy, že v odvolání Fajta mám prsty já, dokonce za pomoci bývalého prezidenta Václava Klause. Kdybych to mohl zařídit, dávno bych to udělal, ale, bohužel, ani já, ani V. Klaus jsme to nezařídili. Kdyby zběhlý kněz Hermann, který byl minulým ministrem kultury, řádně vykonával svojí funkci, byl by Fajt pryč už dávno.
Kdybychom svědomitě a profesionálně hodnotili Fajtovu činnost v NG, zjistili bychom, že nám přivezl do Prahy předražené a plytké výstavy, sledoval pokleslé módní trendy a rezignoval na „národnost“ Národní galerie. Vyznával multikulti politiku, která ve většině případů vede ke zmatku a k nepochopení umění jako formotvorného prvku společnosti. Fajt dělal vše proto, aby NG vypadala jako nejobyčejnější galerie kdekoliv na světě.
Za svého působení jsem se snažil, aby na NG bylo poznat, že je hrdou českou institucí. Jděte se dnes podívat do Veletržního paláce, je poloprázdný a ušpiněný s expozicemi v nichž se nikdo nezasvěcený nevyzná.
Chtít být světový je nesmyslem. Světovost buď přijde nebo nepřijde. Většinou se objeví tam, kde o ní vůbec nestojí. Světovými se často stávají díla, která se úzce vážou k lokálnímu prostředí.
Současné umění je v krizi. Dalo se ve velké míře do služeb politických hnutí a pseudopokrokových trendů a je zmatené z přemíry výrazových možností. Umělecké školství neví co má vyučovat a stává se tak zbytečným, někdy dokonce matoucím. V takovém světě by měla Národní galerie plnit stabilizační funkci. Nejsem v tomto směru optimistou, nevěřím, že do jejího čela vstoupí někdo opravdu schopný. Když se mě na to nedávno ptali, má odpověď zněla: „Bude to určitě vůl, ale alespoň snad nebude krást.“ To není zas tak dobrá vyhlídka.