objekt 04
DÍLO JAKO FIKCE
Dílo jako fikce
Konec dvacátého století znamenal podstatnou změnu v chápání uměleckého díla. To, co se v padesátých a šedesátých letech nazývalo kontrakulturou, stalo se velmi rychle kulturou obecnou. Kultura obecná je dnes totožná s populární kulturou, jiná již neexistuje. Existují věci a jevy, které nelze označit jednoznačně za populární, ale to populární je na těchto dílech zdůrazňováno nebo jsou alespoň popularizována pomocí pokleslých mechanizmů. Adjektivum „pokleslé“ už nemá hanlivou příchuť, stává se obecnou normou. Bubner tvrdí, že společným rysem moderny je rozpad tradiční jednoty díla, což lze lehce najít v oblastech jako je koncept a akce. Bubner se navrací ke Kantovi, ale estetika, kterou Kant uvažuje, už dnes nehraje podstatnou roli. Dílo se dnes především podobá informaci. Ani Adornovo „zavržené dílo“ nestačí k tomu, aby vyjádřilo tekutost současného umění. Je obtížné vytvořit jakoukoliv definici uměleckého díla, poněvadž všechny prohřešky proti tradiční povaze, tradičnímu typu díla, jsou dnes považovány za normální, dokonce i normotvorné. Dílem může být jak mramorový objekt, tak nehmotná úvaha i poukaz na něco, co může či nemusí existovat. (Dílo jako fikce.) Jako umělecké dílo může být označeno v podstatě cokoliv. Pro potřeby uměleckého školství se proces vzniku díla nazývá výzkumem, tedy pojmem převzatým z vědy a to i když povahu výzkumu nemá. Na druhé straně i výzkum může být označen jako umělecké dílo.
Považuji moderní umění především za hledání forem. Samozřejmě, že s formami přichází i nová témata, poněvadž forma není nikdy bezobsažná. Duchamp zpochybnil jedinečnost uměleckého díla a sdělil nám, že „dílo je smrtelné“ (MK). Něco se může stát uměním (uměleckým dílem) jen po určitou dobu. To znamená, že „uměleckost“ je věcem a jevům jen propůjčována. Proto se uměleckým dílem stává gesto. Tím mizí i hranice mezi žánry a kategoriemi a vytrácí se profesionalita, lépe řečeno, nevíme co znamená být profesionální, poněvadž se vytratily všechny meze.
Představa sjednocení života a umění je jen vizí, která se nemůže naplnit, poněvadž v povaze umění je jistá výjimečnost, kterou nelze vynulovat. I to nejvšednější umělecké dílo obsahuje určitou vznešenost.
Tvrzení o konci postmoderny, neo-avantgardy (atp.) jsou nepochopením současné situace a podporují názorový zmatek. Šedesátá léta dvacátého století znamenají faktický konec druhé světové války. Tím pádem znamenají i zakončení poměrně dlouhé etapy moderny (nebo její poslední vzedmutí), která podle některých teorií začala impresionismem, podle jiných francouzskou revolucí či už renesancí, což mě připadá z uvedených možností nejlogičtější. Je velkou módou objevovat (vymýšlet) stále nové a nové pojmy označující nejrůznější jevy a etapy. (Vracím se přitom k Morgensternovým „Novým názorům navrženým v přírodě“, ty jsou však zábavnější a mají smysl, poněvadž ho nemají.)
Teorie umění se zabývá mnoha aspekty. Odvolává se na nejrůznější faktory, systémy, historické souvislosti, ale je vždy až otrocky závislá na tradičních formách umění. Nechápe, že to, co se podařilo formulovat Duchampovi (nemluvím o jeho slovních formulacích, ale o části jeho výtvarného díla) je změnou nazírání na společenskou funkci uměleckého díla a lze to použít jako filtr i při nahlížení na umění minulosti.
Hegel pokládá za vrchol umění vzájemné prostoupení formy a látky. Když jsem jednou tuto formulaci (už asi po sté) četl, tak jsem díky slábnoucímu zraku (a možná i podvědomé touze) viděl „prostoupení formy a láSky“. Nakonec jsem došel k názoru, že pro mne se umění podobá spíše propojení formy a lásky než čemukoliv jinému.
Teorie umění jsou ve své podstatě směšné, poněvadž používají množství úvah a formulací k získání jen nepatrných posunů. Mnohosloví je nemocí teoretiků a filozofů, alespoň většiny z nich.
Umění každé doby je autentické i když autentické není a asi ani nemělo být. Avantgardy a kontraproudy čas smývá a mění ve výraz doby, který ztrácí provokativní aspekty. (Čas vytváří estetické normy.) Adornovo lpění na autonomii umění je logickým důsledkem zkoumání (lépe vnímání) umění. Vidím umění jako paralelní existenci, sekundární (nebo primární?) svět, který nám umožňuje, (ale nenabízí) vstup bez možnosti trvalého pobytu. Současné umění se podobá stroji, který nám může pomoci, ale nemůže nabídnout pohlazení. Umění je výjimečné právě tím, že vedle síly nabízí i něco zranitelného, těžko pochopitelného, něco božského.
Na jeden z mých obrazů jsem napsal „umění je kus boha“. Nevím co je bůh, je-li bůh, ale vím, že umění je s ním v příbuzenském poměru.
Milan Knížák