Základní vojenská služba, 1959-1961
Hej "strejdo" kam se cpeš?
Robert Wittmann
(*1945), český umělec tč. Sydney Austrálie, kam nuceně emigroval po podpisu Charty 1977
HEJ „STREJDO“, KAM SE CPEŠ?
Sochař David Černý prohlásil v televizi, že Milan Knížák je kriploidní č***k“ a dodal, že „to přece všichni víme“. Tehdy byl M. Knížák ředitelem Národní galerie a nyní byl D. Černý za urážku definitivně odsouzen k pokutě sto tisíc Kč. Zprávu o tom jsem si přečetl (při své krátké návštěvě v Praze) v bystře komponovaných Staroměstských novinách 15.8.2014, právě zaměřených na staropražskou tradici humoru. Zpráva mě opravdu velice pobavila. Shodou okolností totiž, pár měsíců před tím, vydalo nakladatelství Karlovy university knihu Pavlíny Morganové – Czech Action Art, kde jsou o M. Knížákovi pozoruhodné informace, které může každý získat. (Omlouvám se, že uplynulo několik týdnů, než jsem se té urážce přestal smát a napadlo mě reagovat písemně.)
Díky převratnému roku 1989 jsem byl v Praze již 5x, ale neměl jsem štěstí, abych D. Černého potkal, poznal nebo o něm něco četl či slyšel od mých přátel, rekrutujících se převážně z okruhu umění. Neviděl jsem žádné jeho dílo, které bych mohl ze sochařského hlediska posoudit. Možná, že jsem na jeho sochu někde narazil, ale nepamatuji si, že by to bylo sochařsky zajímavé či nějak ideově originální a proto jsem se nezajímal, kdo je autorem. Přestože mám příležitost sledovat ve světových encyklopediích, knihách a časopisech co se v moderním a současném umění dělo a děje, neměl jsem rovněž štěstí setkat se s jménem D. Černého ani v nich. (Kompjútr nevlastním, protože ho jednoduše nepotřebuji v rámci mé orientace na bezprostřední, přímý kontakt se skutečností, životem, přírodou.)
Oproti tomu jméno Milan Knížák jsem nalézal v průběhu minulých 30 let nejen v časopisech a knihách o moderním světovém umění, ale též v encyklopediích. V nich byl z českých umělců uváděn František Kupka, jako průkopník abstraktního malířství (jako první vystavil abstraktní obraz v Paříži již 1912 a stal se nejvýznamnějším českým umělcem v první polovině 20. století) a mimo něj byl jako další český umělec (z druhé poloviny 20. století) uváděn Milan Knížák. Bude proto zajímavé podívat se pozorněji, jak je možné, že v encyklopediích je publikován nějaký „kriploidní č***k“ jako reprezentant českého moderního umění 20. století. Není to nějaký super žert?
Od roku 1962 začal M. Knížák spontánně provádět své experimenty přímo na ulici a do svých aktivit zapojoval kolemjdoucí, což do té doby nikdo nedělal. V jistém smyslu mu sice předcházel v 50. letech Vladimír Boudník, který předváděl kolemjdoucím možnosti představ obrazů v oprýskaných omítkách zdí, ale o něco podobného M. Knížákovi nešlo. (Navíc Boudníkovy akce nikdy neviděl.) Nešlo mu v žádném případě o nějaký typ estetiky. Život na ulici ho zajímal zcela přirozeně, jak svědčí například obraz „Promenáda“ namalovaný Milanem Knížákem v jeho 18 letech. Stručně řečeno, Knížák se snažil obohacovat a oživovat pouliční život, vytrhávat chodce z všednosti, stereotypu, probouzet, strhávat a aktivizovat lidi k překračování tehdejší šedé uniformity (pod kontrolou despotické moci), což bylo něco naprosto nevídaného, něco zcela nového, výjimečného, progresivního. Ale také riskantního.
Svědčí o tom protokoly (se zábavným pravopisem) komunistické policie k obvinění M. Knížáka, např.:
„ ... pořádal v místě, kde má atelier různé výstavy ... před oknem vystavoval starou postel a vycpaný pytel ..., dámskou figuru, jako mají dámské švadleny na které červeně namalovaná prsa, která ležela na zemi. (...) Tyto výstavy mu byly zakázány. Dělal tam různé provokace, kdy uvařil hrnec brambor a cizí lidé mu je brali z hrnce. (...) za oknem míval různá hesla jako „Zmokni!“ ..., Umíš hrát kuličky? (...) Dával se také fotografovat s naraženým kloboukem až po uši a přitom kousal celerovou nať. (...) Po stránce politické se jevil jako nepřítel našeho zřízení, což bylo zřejmé na jeho provokacích při svých výstavách.“ (Podle dokumentu z knihy M. Knížák – Nový ráj, 1996.) (+ viz Jedlíci brambor). Zbývá dodat, že téma (neboli nepřátelská „provokace“) s hrncem brambor se stalo inspirací pro část pozdější Knížákovy Manifestace pospolitosti: “ Před domem prostři stůl a obědvej. Pozvi kolemjdoucí.“
Když Milan Knížák v roce 1964 založil skupinu Aktuální umění, spolu s Vítkem a Janem Machem, Soňou Švecovou a Janem Trtílkem, dozvěděl se o něm umělecký kritik a teoretik Jindřich Chalupecký ( tehdy také ředitel Špálovy galerie na Národní třídě v Praze), který v té době získal informace o vývoji moderního umění na západě (za Železnou oponou) a v r. 1965 uvedl Knížáka do kontaktů se západní avantgardou.
To, co Milan Knížák s ostatními členy Aktuálního umění prováděli na ulicích a jak převáděli úkony každodenního života do rituálů a her, bylo tehdy tak originální a unikátní, že se přední představitelé moderního světového umění nadchli. Nejslavnější tvůrce a teoretik happeningů Allan Kaprow zahájil s Milanem Knížákem rozsáhlou korespondenční diskuzi. Ve své velkolepé knize Assemblage, Environments & Happenings (1966, vyd. H. N. Abrams, N.Y., USA), opublikoval fotodokumentaci akcí Milana Knížáka se skupinou Aktuálního umění a zařadil je mezi dokumenty špičkových světových tvůrců a ony působily mezi nimi víc než aktuálně. Vůdčí osobnost mezinárodní skupiny Fluxus, George Maciunas jmenoval Milana Knížáka členem a zároveň zástupcem (direktorem) Fluxu na Východě. Západoevropské eso moderního umění Wolf Vostell přijel do Prahy, aby se osobně seznámil s Knížákem a přihlásil se ke skupině aktuálního umění.
V roce 1966 přijelo 5 členů skupiny Fluxus, aby v Praze uspořádali spolu s Milanem Knížákem Fluxus Festival. Mezi nimi byl též Jeff Berner, který řídil Muzeum of Art v San Franciscu a který pak v r. 1967 zorganizoval v muzeu výstavu „Aktual Art International“. Další člen Fluxu Ken Friedman převedl výstavu do San Diega a v Kalifornii se přihlásilo ke skupině Aktuálního umění dvacet tisíc nadšenců.
Už v roce 1965 George Maciunas oficiálně pozval Milana Knížáka do USA, aby tam přednášel, prováděl akce, publikoval, atd. (do USA se dostal až ve svobodném roce 1968, do té doby neměl pas). Milan Knížák od poloviny 60. let zjevně fascinoval moderní umělecký svět.
Později za další uměleckou tvůrčí činnost obdržel Milan Knížák řadu stipendií a cen od světoznámých uměleckých institucí. Byl zván k pořádání samostatných projektů a výstav, k účasti na mezinárodních výstavách a je zastoupen ve sbírkách muzeí moderního umění; konečně, jak bylo zmíněno, je uváděn v encyklopediích.
Vida! Nezaslouží si M. Knížák závistivější nebo vulgárnější nadávku? Někdo by se měl pokusit D. Černého trumfnout! A jako klasický komik by se u toho měl tvářit smrtelně vážně.
Intermezzo:
Mezitím vším došlo v r. 1966 ve skupině Aktuálního umění ke změnám a skupina pojmenovaná Milanem Knížákem zkráceně Aktual se zaměřovala na přímé akce v životě (bez umělecké dokumentace). Došlo k překročení hranic mezi uměním a životem a k aktivní angažovanosti v samotném životě. V duchu skupiny Aktual, orientované též na vztahy mezi lidmi, organizoval Knížák (stovkami dopisů a letáků) Manifestaci pospolitosti. V březnu 1967 proběhla na různých úrovních v několika městech (Praha, Mariánské Lázně, Liberec, České Budějovice, Ostrava, též i v zahraničí, např. právě v USA - Kalifornii).
Manifestace lidské pospolitosti se svojí humánní orientací, spolu s májovými studentskými demonstracemi (brutálně potlačenými komunistickou policií) a zvláště s pozdějším velmi rozhořčeným a kritickým sjezdem Svazu Československých spisovatelů, předcházely jako podnět ke konfrontaci liberálnějšího křídla Ústředního výboru Komunistické strany se zkostnatělou skupinou skalních komunistů.
Výsledek vedl k následujícímu obrodnému procesu v Pražském jaru 1968 s nadějí na vývoj k demokratičtějšímu socialismu s „lidskou tváří“. Na Pražském jaru se skupina Aktual spolupodílela řadou politických letáků a aktivit, včetně vystupování podivuhodně avantgardní kapely „Děti Bolševismu“ (založené Milanem Knížákem již koncem roku 1967) s písněmi zesměšňujícími bolševicko-stalinistickou demagogii. Atp., atd., (Jak snad ještě všichni víte, vývoj Pražského jara byl násilně přerušen 21. srpna 1968 okupací Sovětskou armádou.)
V demokratizující revoluci 1989 si studenti na Akademii výtvarných umění bouřlivě zvolili jako nového rektora Milana Knížáka. Ten nejprve vyhodil všechny profesory, dosazené bývalým komunistickým režimem a nahradil je novými, jako byl například obdivuhodný sochař Karel Nepraš a klasickou výuku obohatil o orientace současného vývoje umění. Pochybuji, že by to vše někdo provedl lépe. Ale tím, že vyhodil dřívější profesory, poštval proti sobě všechny jejich staré příznivce i jejich bývalé žáky, kteří cítili, že studia u vyhozených profesorů byla degradována. To byla převážná většina umělecké obce. Když byla proti Milanu Knížákovi rozpoutána vášnivá kampaň, přidali se k ní, jak už to bývá, i ti, kteří pořádně nevěděli o co vlastně jde, ale líbilo se jim, že mohou s davem na někoho prskat. Ta s pomocí senzacechtivých médií vykvetla až do kuňkavé zlomyslné pomlouvačné frašky. A na Knížákovi zůstalo přilepené Kainovo znamení. (Nerezonuje ta úroveň ještě dnes z úst Davida Černého? A opravdu není to jeho křečovité prskání k smíchu? Zdá se, že celá fraška už nabyla zábavnosti klaunovského harakiri.
Potom se Milan Knížák stal generálním ředitelem Národní galerie a snažil se ji rovněž pozvednout a modernizovat, aby měla své místo ve srovnání se světovými muzei umění při zachování vlastního charakteru, což nepochybně nebylo snadné. Samozřejmě nikdo není dokonalý a bez chyb, ale pokud chce někdo hnout s něčím zcela zamrzlým, musí dělat vše tak, aby s tím opravdu hnul (bez ohledů na nějaké kuňkaly a prskaly). Nefunkční Národní galerie potřebovala jako nějaká očarovaná princezna Mátoha rozproudit krev, pořádně provětrat a vydýchat z provinciální zatuchlosti, kterou pamatuji ze 70. let, kdy řediteloval Jiří Kotalík (a já jsem tam pracoval). Ten se svými ucpanými cévami v nohou bral schodiště v Paláci Kinských (s grafickou sbírkou) po dvou schodech a už od spodu řval: „Co tu děláte vy svině líný!“ Nic tím nezměnil, bylo to pro legraci. Knížák naopak dokázal vnést do Národní galerie více čerstvého vzduchu, pohybu a změn než kdokoli před ním i po něm a z celkového pohledu zanechal za sebou velký kus výjimečné práce, díky které Národní galerie dostala nový lesk.
A tak bych chtěl ještě k svému pobavení znovu připomenout, nezaslouží si Milan Knížák ještě horší nadávky za vše, co udělal? Samozřejmě, že zaslouží („To přece všichni víme“) a to od těch, kteří udělali nesrovnatelně víc a nesrovnatelně lépe! Kde jsou? Není to náhodou David Černý? Nebo zná někdo většího mistra? Pokud ne, vrátil bych se k názvu tohoto článku.
Robert Wittmann