Z kolekce Malovaných oděvů 1986-1988
KONEC NÁRODNÍ GALERIE
Na fungování Národní galerie v Praze máme zákon. Je jednoduchý jak zákony mají být a proto ho není nutné politicky korigovat. Současná Národní galerie se tímto zákonem neřídí a nikomu to nevadí. Pokud se má Národní galerie zpronevěřovat svému poslání, měla by nejdříve vzniknout široká odborná diskuze a ani ta není zárukou, že by vývoj šel správným směrem, poněvadž je řada příkladů z minulosti, kdy se celé okruhy odborníků mýlili. A dnes se mýlení, někdy i záměrné, šíří čím dál tím víc.
Současná Národní galerie dává najevo, že by se nejraději svých historických budov zbavila, vystavila na Zelené louce kuriózní super galerii, ale to je naprosté nepochopení města Prahy. Praha je historické město podobně jako Benátky a proto je i umění umístěno v historických budovách. Nové agresivní budovy muzeí se staví v místech, kde významné historické budovy chybí a Praha je, bohužel, za posledních třicet let zaneřáděná mnoha zbytečnými stavbami a potřebovala by spíše ochranu než agresi.
Rád bych připomněl setkání klubu ředitelů velkých světových uměleckých muzeí (BIZOT Group), které se konalo v Praze v r. 2010. Část zasedání byla i ve Veletržním paláci, který všichni obdivovali a prohlásili, že je to náš nejvýznamnější exponát a že je neuvěřitelné vystavovat moderní umění v dobové architektuře takové kvality.
Dnes je Veletržní palác opět prázdný jako před mnoha lety. Je smutné tam vejít.
To, co Národní galerie hlásá, je zmatené a je těžké se v tom vyznat. Nové budovy se plánují na nejrůznější místa Prahy. Mezitím proběhla i úvaha o úpravě Veletržního paláce a má se vypisovat soutěž, ale taková soutěž už byla vypsána a vyhrálo jí slavné liberecké architektonické studio, které již kdysi úpravy Veletržního paláce provádělo. Tento plán byl v plné šíři schválen Ministerstvem kultury a byl zaplacen. Pamatuji si částku kolem miliónu korun. Projekt byl komplexní a řešil nejen vnitřní dispozice, ale i změnu nájezdu do podzemí, apod.
Nikomu nevadí, že se to má platit znovu. Co dělají páni ministři kultury a celé ministerstvo?
Současný ředitel Jiří Fajt byl špatným hospodářem a to, že prezident republiky mu nechce udělit profesuru je právě z důvodu jeho problematické finanční politiky.
Národní galerie v Praze podstoupila novou designovou úpravu svého loga, kde mimochodem změnila i historický název. Neměla by se jmenovat Národní, protože dělá všechno proto, aby byla světová. Ti, co se zajímají o umění dobře vědí, že právě intenzivním řešením vlastních problémů vznikala ta nejsilnější díla. Jsou to zbytečné výdaje (a takových je řada), přitom je zanedbávána prioritní povinnost NG – získávání akvizic. To je velmi špatný vklad do budoucna.
Ještě jsme nezanikli, stále existuje Česká republika, která se může odvolávat na dlouhé dějiny, byť chvílemi problematické. O to víc bychom měli pracovat pro zdůraznění naši identity.
Umění vznikající v Čechách přispělo důrazně k vývoji světového umění a často velmi osobitě. (Vzniká projekt „Hrdých dějin Českého umění“.)
Národní galerie ztratila hrdost na to, že je národní.
Žádám tímto politiky, pracovníky v kultuře a všechny, kteří se nestydí za to, že jsou Češi, aby se pokusili změnit současnou situaci Národní galerie. Je to zločin páchaný na české kultuře.
Honební lístky na Knížáka v předprodeji v médiích 2001
Tento text uvádím jako ilustraci k výše uvedenému komentáři
Útoků proti mně se vyrojila (a rojí) řada a už jsem nechtěl na ně reagovat. Činím tak jen na vyzvání redaktorů Fragmentů.
Začalo to na dvou místech: na Akademii výtvarných umění a kolem Národní galerie.
Jsem přesvědčen, že se mi podařilo strukturovat NG do normálně fungujícího podniku, který má sice ještě slabá místa, ale rozhodně už není tou zmatenou, postsocialistickou institucí ve které se ztrácely peníze a poctivé snahy jak v černé díře. Jsem přesvědčen, že vedoucí management NG pracuje dobře a že se mi podařilo vytvořit tým lidí (a to jak už působících v NG, tak nových) s kterými mám otevřené vztahy a kteří se mnou ochotně spolupracují. (Možná, že by stálo za to se jich zeptat.)
Prioritou s kterou jsem do NG přišel bylo přebudování trvalé instalace umění 20. století a Veletržního paláce jako takového. Jsem přesvědčen, že první etapa tohoto úkolu je splněna o čemž hovoří řada ohlasů ze zahraničí i z většinové, nezaujaté části české veřejnosti. A to zdaleka není to jediné co se v NG změnilo. Stačí si přečíst výroční zprávu.
Proti změnám v NG a proti novým instalacím se bouří ti z řad teoretiků, kteří nebyli přizváni ke spolupráci a ti z řad umělců, kteří nejsou v instalaci zastoupeni. To, že v minulé expozici bylo zastoupeno celkem pouze 188 autorů a prezentováno 567 uměleckých děl a v současné expozici 472 autorů a 1800 uměleckých děl, nikoho nezajímá. Přitom je tento rozdíl téměř neuvěřitelný.
Druhý zdroj tažení proti mě leží na Akademii výtvarných umění, kde existuje klika, která by se ráda zmocnila vedení Akademie a která se rekrutuje ze stejných lidí jako v případě NG. (Neuvádím podrobnosti, protože jsme se na AVU dohodli, že budeme problémy AVU řešit na AVU, což, oproti druhé straně, ctím.)
Pikantní je, že tyto útoky se stupňovaly a stupňují v době TV krize a že většina z těch co proti mě protestují chodí ozdobena dvoubarevnými stužkami. Nejlegračnější je ovšem článek Františka Dvořáka z Mladé fronty Dnes z 19.1.2001. Pan Dvořák mj. stále opakuje stejný argument, že jsem za peníze, které NG poskytla vláda na nákup restitucí nakoupil obrazy Františka Kupky (nebyly to pouze Kupkovy obrazy, ale především) a ne sporný obraz údajně z Rembrantovy dílny, který byl kdysi středem Dvořákova zájmu. Pan Dvořák vůbec neví, že peníze vláda poskytla na jmenný seznam děl a rovněž neví, že NG o jím vnucovaném obraze samozřejmě jednala a jeho nákup byl kategoricky odmítnut. V tomto odmítnutí nehraji žádnou roli, bylo to rozhodnutí příslušných profesionálů.
Část našich novinářů ráda poskytuje prostor protestům proti mě a to jak v denním tisku, tak v rozhlase a v TV. Směšnou demonstraci proti mě, kterou podepsalo, pokud si to dobře pamatuji, 11 lidí, avizovali tak usilovně jako by se jednalo o výbuch sopky na hoře Říp. Někteří novináři dávají vehementně najevo, že svoboda slova a objektivita pohledů platí jen na jejich straně. Např. Mladá fronta Dnes se ráda angažuje v antiknížákovském boji. V článku z 15.1.2001 “Knížákovi oponenti jsou hlasitější” zneužila a zkreslila výroky akad. malíře Oldřicha Kulhánka, kdy bez jeho vědomí vybrala a znovu složila výroky z interview, které pan Kulhánek poskytl ke zcela jiné příležitosti. Ten písemně protestoval a tento svůj protest poslal i mně, proto o tom vím. Pana Kulhánka jsem totiž víc než 20 let nepotkal. Autorka článku Monika Mužíková se sice na Kulhánkovo naléhání telefonicky omluvila, ale k otištění omluvy o které žádal, dosud nedošlo. Jestli se tak vůbec stane, tak určitě až už nikdo nebude vědět o co jde.
Jsem, jak určitě řada čtenářů ví, nekompromisní zastánce demokratických principů fungování naší společnosti, stojím politicky na pravé straně spektra, propaguji osobní odpovědnost a malou roli státu. Jsem schopen pracovat a vyžaduji práce od ostatních. Toto jsou atributy, které se u nás neodpouští.
Zdá se, že v poslední době se dostávají na přední místa médií lidé, kteří brání zbytky totality, jež v naší společnosti přežívají. To znamená – nečitelnost, malá pracovní angažovanost, nulová osobní zodpovědnost a pokud možno hodně peněz za málo a špatné práce. Chci své nepřátele upozornit na to, že mne, samozřejmě, mohou odstřelit z mých postů. Tím se jen zklidním a zbohatnu, poněvadž na to, abych si vydělával peníze, nemám čas a sílu. Všechnu jí totiž věnuji Národní galerii a Akademii výtvarných umění.
Ty co mě závidí chci upozornit, že plat generálního ředitele NG, který má na starosti umělecká díla, jejichž hodnota se podobá výši celého státního rozpočtu je 33 000,- hrubého. Když si uvědomím, kolik bere průměrný člen průměrného (často i podprůměrného) managementu nějakého průmyslového podniku či obchodní instituce, připadám si jako žebrák. Tovaryšči, vzhůru na Knížáka! Čeká na odstřel!