Staňte se prasetem, 1968, písně kapely Aktual
Naše demokracie se čím dál víc totalizuje
Naše demokracie se čím dál víc totalizuje
S profesorem Milanem Knížákem o amnestii, svobodě, médiích, bastardech, evropské unii, vlastenectví a radostně neradostné budoucnosti
Na začátku roku vzbudila neočekávaný výbuch vášní amnestie prezidenta Václava Klause. Poodhrnula nehezký pohled na temnější stránky naší národní povahy. Dnes, po mírném ochladnutí emocí, si už pár lidí při pohledu zpět uvědomuje, jak kampaň proti amnestii některými rysy strašidelné připomínala kampaně padesátých let minulého století. Profesor Milan Knížák byl jedním z těch, kteří se k nenávistným výlevům vůči prezidentovi a amnestii nepřidali.
Byl jste jedním z mála, kdo do amnestie nestřílel. Proč? Souhlasíte s amnestií prezidenta, jak ji vyhlásil?
Odpor proti prezidentské amnestii je především snahou dehonestovat Václava Klause při jeho vstupu do nové etapy života. Strach z Klause jako člověka výsostně politického vyvolává paniku.
Amnestie je zcela logickým a pragmatickým závěrem jeho prezidentského působení a její dva praktické dopady a) ponaučení soudců, aby zbytečně neprotahovali soudní jednání b) uvolnění věznic a tím zároveň i upozornění na nedostatky v trestním řádu by samy o sobě stačily odůvodnit smysl této amnestie. Jsem však přesvědčen, že další z důvodů jejího vzniku - výročí bezbolestného rozpadu Československa a začátek existence České republiky, je tím nejdůležitějším, poněvadž šlo o velký státnický čin.
Volání po krvi těch co amnestii připravili a představy o tom, že se při ní mají zvažovat jednotlivé případy, je důkazem neprofesionality části naší odborné veřejnosti a manipulovatelnosti těch ostatních.
Od kritiků amnestie - a to včetně některých právníků a politiků - také opakovaně zaznělo, že amnestie je prý reliktem minulosti, pozůstatkem pravomocí monarchů a proto by měla být z ústavy odstraněna, neboť do demokratických právních řádů už prý nepatří. Co si o tom myslíte Vy?
Čím dál víc sílí představa demokracie jako absolutistického systému, kde dobro i zlo je zcela regulováno a člověk je jen figurkou v dokonale zakódovaném systému. To je zcestná představa. Nejlepší společenský systém je ten, kde nemusí existovat zákony, kde jednání lidí vychází z tradice společenských zvyklostí a s dobrovolně přijatých zásad slušného chování. Zdá se, že současné společnosti hlásící se k demokracii na to zapomínají.
V poslední době si dokonce už i někteří (zatím jen jednotliví) politici a právníci občas všímají faktu, že náš právní řád se stal naprosto nepřehlednou džunglí zákonů, často si vzájemně odporujících, velmi často nesmyslných, či rovnou jdoucích proti zdravému rozumu a prakticky vždy nesrozumitelných a tak nějak divně nejasně uštrikovaných. Někdo už to nazývá další, tentokráte sofistikovanou formou totality. Jak se Vy díváte na naši právní džungli – a lze s tím něco dělat? Myslíte, že politici mají vůli (nehledě na to, zda většina z nich má o tom vůbec tušení) k činu v tomto směru? Je možné s tím něco udělat, aniž by neproběhlo cosi podobného jako v roce 1989?
Na to jsem již narazil v odpovědi na předešlou otázku. Naše demokracie se čím dál víc totalizuje a zdá se, že to řada lidí požaduje, poněvadž převzít odpovědnost za vlastní život mnoho lidí neumí a ani umět nechce.
Ve společnosti, která nemá stabilní vládu, poněvadž koalice (a jiné než koaliční vlády při současném volebním systému u nás vznikat nemohou) nejsou schopny dospět k razantním rozhodnutím ani k plnění volebních programů, navíc evropské společenství, jehož jsme součástí, přijalo hektické vytváření nejrůznějších nařízení jako svůj hlavní úkol a proto vzniká řada zákonů zcela cizích našemu právnímu naturelu i tradicím.
Jsem jedním z těch, kteří již dlouho tvrdí, že demokracie tak, jak ji vnímáme dnes, je jen jednou z modifikací totality.
Obávám se, že nálada v naší zemi, která stále ještě podléhá velkému vlivu médií ovládaných socializujícími tendencemi, zatím nedává šanci k nějaké změně.
Při této příležitosti bych rád zdůraznil, že za nejhorší považuji tzv. sociální stát o kterém se stále hovoří. Tento bastard mezi socializmem a kapitalizmem nemá šanci být opravdu sociální, poněvadž sociálně se může chovat jen stát, který je bohatý. Nehledě k tomu, že ten žádnou umělou sociálnost nepotřebuje.
To, co se stalo v roce 1989 se stát nemůže. Nemělo by to žádný smysl. Nebylo by to ono. Spíš by se mohlo stát něco podobného jako v roce 1948, nějaký politický puč, který by nás zavedl na cestu otevřené diktatury. Při nedávných prezidentských volbách se objevily náznaky takové možnosti.
Jaké náznaky máte na mysli?
Agresivita stoupenců kandidáta na prezidenta Karla Schwarzenberga mě vzala dech. Jejich nesmiřitelnost přetrvává i po skončení voleb a nemá nic společného s demokracií. Zažívám to na vlastní kůži. Obávám se, že kdyby Karel Schwarzenberg volby vyhrál, jeho věrní by obsadili všechny kulturní posty a bezohledně by prosazovali svá stanoviska. Byl by to klientelizmus toho nejhrubšího zrna. Něco podobného bylo v r. 1948, jenom větší, širší a osudovější, ale zmíněná nesmiřitelnost je v obou případech podobná.
Zklamání politikou, sílící rozčarování z politiků, rostoucí odpor snad ke všemu, co politici říkají a dělají, právní džungle, nesrozumitelnost zákonů, extrémní množství zákonů, takže ani není vůbec možné znát zákony, podle kterých by se měli lidé řídit - to vůbec není popis situace jen v naší zemi, ale v celé Evropě. Nikdy ve sledované historii (zhruba od druhé světové války) neodmítalo myšlenku společné Evropy tolik lidí jako teď. Blíží se konec snah politiků o zglajchšaltování Evropy?
Kdyby se EU uměla rozpadnout a fungovat na principu samostatných a nezávislých států, které mezi sebou fungují jako seriózní partneři, tak by to mělo smysl. Obávám se však, že velké evropské státy si zvykly na svojí vůdčí pozici i když na ní doplácejí a některé malé státy zase na to jak mohou z nepřehledné evropské situace bezbolestně těžit a tak asi k smysluplnému a bezbolestnému rozpadu EU nedojde. Nepřál bych si, aby to došlo tak daleko, že vůdčím elementem eventuálního rozpadu EU bude nepřátelství mezi jednotlivými státy či dokonce teritorii a klany.
Ideologie, která ovládá Evropu je stále nesnášenlivější vůči sounáležitosti lidí s jednotlivými národními státy. Například vlastenectví se už ve vnímání euroideologů a euroaktivistů dostává pomalu na hranici či dokonce za hranici extrémismu. Národní cítění rovnou vydávají za nacionalismus a nacionalismus označují za extrémismus. Není to znevážení všech lidí, kteří se obětovali za naši vlast? (Stejně těch, kteří se obětovali za jiné vlasti…) Oni nebojovali za evropské úředníky a polodementní zákony o banánech, ale za svobodu naší země…
Dnes je obecná devalvace vnímání ušlechtilosti života. Povrchní a halasné vítězí. Kvalita je supernadstandard, pracovitost je považována za zločin. Morálka je zakázaný pojem. Pokleslost je vlajkou společnosti. V rámci obecné dostupnosti se umění mění v kýč, z kultury se stala pop-kultura, slušnost je slabost a hrubost je považována za něco normálního. Někde v koutku se krčí i to směšné vlastenectví... ???
Tomu se nedá čelit změnou zákonů, to chce hlubokou obrodu lidské společnosti. Jihokorejský myslitel Ahae prohlašuje, že člověk je odpovědný především za sebe a své bezprostřední okolí (immediate surrounding). To je velmi moudré. Těžko můžeme v Zadní Třebáni ovlivnit tání ledovců na pólech či mýcení pralesů v Brazílii, atd., ale tím, že náš život, na našem místě a s našimi blízkými bude mít smysl, můžeme ovlivnit svět.
Má ta postupná likvidace národních států nějakou alternativu? Lze to zastavit? A pokud ano, jak?
Neexistují žádné zázračné recepty, žádná instantní řešení. I v tomto případě bych se odvolal na výše uvedené tvrzení člověka Ahae.
Aktuálně někteří umělci demonstrují proti ministryni kultury Aleně Hanákové, která se podle nich moc nesnaží zajistit finance pro kulturu. Souhlasíte s jejich protesty proti paní ministryni?
To není tak jednoduché. Tak zvané „živé umění“, především divadelníci, si velmi zvykli na státní a městské subvence. Jsem zásadně proti systému věčných dotací a jelikož jsem byl jeden rok v komisi při Magistrátu hl.m. Prahy, která rozhodovala o grantech, tak vím, jak neseriózní rozhodování to bylo a jak jsem byl vždy většinově přehlasován.
Fond pro podporu kinematografie je rovněž nemravný. To by pak měl, a v tom jsme zajedno s V. Klausem, vzniknout fond pro podporu literatury, výtvarného umění atd. atp.
Paní Hanáková není razantní ministryní kultury. V kultuře a umění se nevyzná a poslouchá stranu a vládu, která jak to obvykle bývá, má ke kultuře velmi daleko. Nemyslím si, že by při současném systému rozdělování ministerstev byl někdo výrazně lepší. Předběžně vybraný Mathé, který si nástup na ministerstvo sám znemožnil mediálním žvaněním, by byl možná ještě horší, poněvadž je provázán s živým uměním a filmaři. A předchůdce paní ministryně, kariérista Besser, si pletl umění s hokejem.
Odvolávání ministrů aj. státních úředníků se stalo módou a činí náš vládní aparát ještě nestabilnějším.
Pracujete na něčem novém?
Pracuji pořád a je to nové v tom smyslu, že to dělám v novém čase. Možná, že v tom je celý ten problém, že vyžadujeme pořád nové a nové věci. Všechno spěje dopředu, lépe řečeno nějakým jedním směrem, vstříc světlým zítřkům, ale bohatost života, smysl věcí i jevů, necháváme ležet.
Na konci roku, těsně před Vánocemi byla otevřena v Praze v Dlouhé ulici Galerie Milan Knížák. Vydal jsem knihu o mé architektuře. Teď připravuji encyklopedii Knížácké módy. A posedle píši noty. Jestli to má smysl, nevím.
Na svých webových stránkách máte motto „asi jsem hlupák nebo Marťan“. Proč to? Nerozumím tomu… J
V tom to je. Já tomu také nerozumím. Nerozumím tomuto světu a proto jsem buď hlupák nebo Marťan. Oni mu také nerozumějí.