Z cyklu Procházky Prahou, 1986
Nové, asi trochu barbarské, křesťanství
Pod vlivem migrační krize, pod tlakem až totalitní politické „korektnosti“, nebezpečím terorismu a všeobecné nesmyslné „demokratizace“ a z toho vycházejícího multikulturalismu a genderismu i nedostačující roli současných křesťanských církví, by se asi měl objevit nějaký „nový prorok“ s příslibem „nového“ křesťanství, které by nabízelo alternativu víře i politice. Lidé už politikům nevěří, poněvadž cítí stále silněji jejich selhávání, jejich neschopnost, slabost a proradnost. Příchod vizionáře by určitě naplnil většinu očekávání. Je to smutné, poněvadž příchod mesiáše vždy znamená bezradnost populace. Právě však bezradnost je pojem, který současný stav naší společnosti asi nejlépe vystihuje.
Pohádka o mesiáši (v různých metamorfózách) už několikrát spasila nebo alespoň spoluzorganizovala svět (či jeho část) a zdá se, že by opět mohla být úspěšná. Čelit současnému agresivnímu Alláhovu mýtu lze asi jen nějakou čerstvou derivací Ježíše.
Dvacáté století bylo ve znamení civilních diktátorů a proto si nemyslím, že by Evropa opět přijala nějakého podobného vůdce, i když to může být jinak, poněvadž „dav se mýlí vždycky“. Určité znaky touhy po civilním věrozvěstovi se objevují, ale zkušenost dvou světových válek a velkých říší je stále čerstvá. Role církví ve společnosti už několik staletí deklinuje, přesto křesťanská tradice se stále zdá být v dějinách Evropy nejsilnějším formotvorným elementem a dnes posiluje muslimskými tlaky.
Každá víra obsahuje vedle naděje také strach a ten je schopen lidi sjednotit. Většina toho, co si politika nemůže dovolit, je ve víře bezproblémově akceptovatelné.
Milan Knížák