Západní Berlín 1979, zleva Rudolf Valenta+MK+Jan Kotík+Jiří Kolář
O prezidentských medailích
Naši polistopadoví prezidenti si neví s medailemi rady. Havlovo obdarovávání kamarádů z disentu jsem ze začátku pochopil jako odměnu za totalitní příkoří, ale dál už to nebylo vyznamenávání hrdinů, ale dekorování vládcových milců. To stejné se děje u Miloše Zemana. Václav Klaus chtěl být spravedlivý, ale ani on nepochopil, že důvod k udělení medaile musí být víc než oblíbenost davu.
Někteří lidé „od umění“ chtěli být blízcí všem prezidentům. Národní umělec Karel Gott byl blízko Havlovi, od Klause dostal medaili a kdyby měl sílu, určitě by táhnul i se Zemanem. Nebo Vašek Hudeček, který se kamarádil se strejdou Husákem, i když jeho populární hudba je přece jen o trochu blíže umění než cukerínové songy Karla Gotta nebo kolotočové písně Michala Davida. Miloš Zeman vyznamenal podprůměrnou zpěvačku a totalitní hvězdu Helenu Vondráčkovou.
To, co bylo u Václava Klause výjimkou, je u Zemana normou. Možná, že Zeman to dělá jen proto, aby vyvolal odpor, poněvadž je rád středem pozornosti ať už negativně či pozitivně.
Cítím se dekorováním průměru a podprůměru uražen a ponížen. Komunisté, i když je nesnáším, to v totalitě vyřešili lépe. Pro umělce měli zasloužilé a národní tituly a nepletli je dohromady s hrdiny padlými na barikádách či ve slovenských horách.
V Americe mají Oskary nebo Grammy, u nás dostávají lidé, kteří umí dobře honit kus gumy po ledě nebo míč po trávě, atp. a úspěšní baviči, stejné vyznamenání jako vynikající vědci nebo lidé, kteří nasadí svůj život. Určitě mi někteří namítnou, že něco podobného je v Británii, kde vlasaté brouky ozdobili tituly lordů, ale nežiji v Anglii. Mně se tento anglický způsob nelíbí stejně jako se mi nelíbí způsob český, zvláště Miloše Zemana.
Když čtu v médiích, kolik velkých scén ten který zpěvák vyprodal, připadá mi to směšné a v souvislosti s medailí urážející. Podle mého názoru by měli být vyznamenáváni ti, co jiné ocenění dostávají sporadicky. Populární bavič je trvale oceňován potleskem, bere za svůj výkon velké peníze (mnohdy až nemravné). To platí především pro naše gladiátory, které stále bláhově nazýváme sportovci.
Bylo by asi lépe změnit ústavu (i když jsem dlouhodobě a zásadově proti změnám ústavy), odejmout prezidentům královskou šanci vyzdvihovat své oblíbence. Myslel jsem si, že rozdíl mezi králem a prezidentem je jasný. Současný vládce Milouš mi však připomíná senilní králíky z pohádek jen s tím rozdílem, že ti byli roztomilí a Miloš roztomilost zcela postrádá.
Milan Knížák