Zátiší s Kristem, ze série Počítačových obrazů, 1996-1997
OBYČEJNOST JAKO AVANTGARDA
Nedávno mně napadlo, že by se výstava mohla jmenovat Obyčejné obrazy a vystavovaly by se na ní jen obyčejné obrazy a působilo by to až provokativně. Vzápětí jsem si však uvědomil, jaký je to paradox. Na druhou stranu je normální, že mezi pokusy o něco výjimečného, kterými se naše výstavní síně, divadla, koncertní sály a knihy nudně hemží, je něco obyčejného výjimkou.
Vzpomínám na situaci v šedesátých letech, kdy se plakáty ještě vylepovaly na vyhražené plakátovací plochy, jak výtvarník, který chtěl udělat viditelný plakát prohlížel již vylepené plakáty a volil barvu a typ odlišný od toho, čím byly plochy pokryty, aby jeho plakát byl vidět.
Před nedávnem přijel můj přítel z návštěvy Paříže a vítězoslavně mně oznámil, že v Paříži jsou opět normální výstavy. Co to je? Na stěnách visí obrazy, na soklech sochy a to stačí. Radoval se jako dítě, poněvadž výstavy přeplněné zbytečnými informacemi, nedůležitými dokumenty a exhibicemi nejrůznějších, většinou netalentovaných autorů ho nekonečně nudily. Umění jakoby se někam skrylo, spíše bylo ukryto.
Umění se neřídí módou, umění není o exhibici. Není jako sport, kde je třeba skočit dál, doběhnout rychleji, dát víc gólů. Umělecké dílo se neřídí žádnými pravidly, nebo ta pravidla nejsou obecně stanovitelná. To jsem ostatně popsal v předešlém textíku o tekutosti v umění. Dnes již víme, že je jedno, je-li umělecké dílo označeno za avantgardní či tradiční, že jde jen o dávku energie, kterou dílo vyzařuje a která na nás působí. Taková energie je neměřitelná, špatně popsatelná, ale na druhé straně neoddiskutovatelně reálná. Některá díla minulosti na nás působí i když neznáme ani prostředí ani důvod jejich vzniku. Vnímáme je jinak než jejich současníci, v podstatě jim nerozumíme, ale cítíme a ctíme jejich sílu. Obávám se, že v našem světě přeplněném ambicemi být výjimečný, ztrácíme schopnost vnímat to neokázalé a považujeme za umění něco, co sílu jen předstírá.
Božská energie, která prý je tím, co dělá dílo uměleckým, ho naplňuje zlomkem věčnosti. Budeme-li dostatečně pokorní v poznávání světa, nezůstane nám takové dílo skryto.
Milan Knížák
6/2017