Stůl, 1971-1985
rouška jako nástroj k ovládání společnosti
Vláda nám hrozí, že budeme muset nosit roušky téměř do podzimu. Asi by je nám nejraději přikázali natrvalo. Člověk zarouškovaný má pocit určitého omezení až ponížení. Rouška mu trvale připomíná, že se musí kontrolovat, že ho někdo sleduje, že musí poslouchat, že je anonymním členem rouškového stáda a to je pocit, o kterém jsem si myslel, že se z naší společnosti už vytratil.
Současná postkomunistická vláda chce tento pocit trvalého ponížení, trvalé kontroly, dotáhnout co nejdále, abychom si na něj zvykli. Roušky stírají osobnost a to je přesně to, co naše vláda, vedená nemorálním premiérem a podporovaná komunisty, chce v nás vypěstovat.
Místo, abychom se radovali, že úmrtnost je téměř nulová, že v podstatě nikdo neumřel jen na koronavir, média zoufale lpí na tragických zprávách a nezapomenou nám denně sdělovat, jak velké nebezpečí nám hrozí. Podle našich médií se zdá, že už nás nic jiného na světě nezajímá než tragédie koronaviru.
Zdravotnictví téměř zkolabovalo, poněvadž se muselo zaměřit na Donkychotovský boj proti záludnému viru a zanedbalo léčení daleko závažnějších chorob.
Vláda nám dala jasně najevo, že by každé možné ohrožení naší země řešila především zotročením obyvatelstva. Dokonce padalo slovo „válka“, „jsme ve válce“. Nepřeji si válku, do jejího začátku jsem se narodil a vím, jak dlouho negativně ovlivnila celý svět. Ti, co přirovnávají koronavirus k válečnému ataku jsou buď hlupáci nebo nám záměrně chtějí mást hlavy. Neměli bychom si to nechat líbit.