Z maturitního tabla, 1957
Styk s uměleckým dílem je druhem modlitby
Styk s uměleckým dílem je druhem modlitby
Říká se, že dnes je všeho moc. Mnoho lidí, mnoho výrobků, mnoho zpráv, mnoho nápadů. Společnost se v této mnohosti utápí. To se děje, samozřejmě, i v oblasti umění. Vzniklo nestoudné množství uměleckých škol, které produkují tisíce (v globálním měřítku možná až o dvě nuly více) absolventů každý rok.
Zdá se, že úkolem současného umělce není vytvářet nějaká trvalá díla, ale především bavit. Veškeré umění se mění v umění performativní, ale zaujmout (téměř) každého diváka (téměř) za každou cenu vede k simplifikaci a vulgarizaci prostředků.
Středověcí komedianti táhli krajem, vydělávali si na živobytí nejrůznějšími taškařicemi a přežívali díky podpory šlechticů všech stupňů, kteří se jejich vystoupeními nechávali bavit. To se velmi podobá dnešku. Dnes se umělci všech typů a žánrů stávají komedianty. Místo mecenášů máme městské či státní či nadnárodní granty, ale také existuje řada naivních sběratelů, kteří často jen náhodně sázejí na určité proudy či osobnosti, aby si připadali „in“.
V současném umění se nikdo nevyzná. Není to totiž možné. Neexistují jasné parametry. Současní umělci nemusí ovládat žádné speciální techniky. Vše je založeno jen na schopnosti zaujmout. Současná společnost je hodně otrlá a díky rozvinutým komunikačním technologiím je možné vědět téměř o všem. Proto také umělecké prostředky musí být čím dál spektakulárnější, výjimečnější, drastičtější. Drzosti, urážky až inzultace, ale i nejrůznější pokleslosti jsou samozřejmou součástí dnešního umění.
Vždy jsem si myslel, že jedním z úkolů umění, a možná tím hlavním, je zjemňování mysli. To současné umění zcela popírá.
Možná bychom se měli vrátit do středověku i k té odvrácené straně tehdejšího umění. Tehdy umělecká díla prezentovaly cechy malířů, sochařů apod., které byly jasně definovány používanými prostředky. Herecké skupiny, které neměly tuto živnostenskou bázi, patřily k nejnižším kastám a musely tak před večerním uzavřením bran opustit město.
Možná bychom měli odmítnout všeobecnou, lacinou a neprofesionální nabídku toho, co se dnes uměním nazývá. Toto „možnáumění“ se nám vnucuje. Ztratilo veškerou posvátnost. Mám pocit (a ten se mi neodbytně vtírá), že vzniká z rozmařilosti až bezuzdnosti.
Ne z potřeby.
Ne z nutnosti.
Ne z hluboké víry či nenávisti.
Možná, že život bez umění by nám paradoxně pomohl uvědomit si, co by umění mělo či alespoň mohlo být, jak by mohlo vstupovat do našich životů.
Styk s uměleckým dílem je druhem modlitby.
Umění je a musí zůstat elitní a je třeba mu přinášet oběti.
Současná společnost si asi umění nezaslouží.
Milan Knížák