Demonstrace jednoho, 1964
UMĚNÍ JE KULTIVANTEM SPOLEČNOSTI
Tvrdím, že umění je kultivantem společnosti listopad 2017
Můj přítel prohlásil, že je to tragický omyl, ale ani na opětovné požádání žádný jiný kultivant neuvedl. Pokusil jsem se tedy o to sám.
Co jiného může být kultivantem společnosti než umění?
Právo? Právo přichází následně a s ním i trest. Chce určitě limitovat společnost, ale je příliš pragmatické a tedy nedostatečně magické i když mu určitou roli ve výchově k pospolitosti neupírám. Jeho hlavní rolí však je udržovat nastolený pořádek.
Politika? Ta spíše organizuje život společnosti, alespoň by měla. Jejím základem je (bohužel) boj o moc a tak jen málokdy je odpovědným pokusem o řízení společnosti. Metody, jež politika používá jsou, (opět bohužel) někdy až amorální.
Náboženství? Chce být kultivantem, ale dnes se obecná víra ztrácí a projevuje se nejspíše jako sektářství, které spíše posiluje lidské slabosti. Náboženství jako vše, co je organizováno lidmi, i když se dovolávají boha, má lidské slabiny.
Vzdělání? Dnes se mění v informovanost, v profesní kurzy. Schopnost kultivovat se ze vzdělání (možná až programově) vytrácí.
Umění se i v minulosti vymykalo z běžných kategorií. Zprostředkovávalo spojení mezi člověkem a bohem, mezi reálným a virtuálním, mezi pudem a morálkou. Bylo vždy někam zařazováno či k něčemu přiřazováno i když ne vždy s úspěchem. Bylo blízké rituálům, magii a náboženství. Bylo, spíše nepřímo, propojeno s filozofii. Ta byla v moderní době nejdříve opojena matematikou a přírodními vědami, teď hledá inspiraci v oblasti umění. Umění totiž existuje převážně jen k potěše srdce. Je odpovědné jen samo sobě a tím pádem je v něm velké procento svobody. Nemá utilitární poslání a může tedy popírat i samo sebe. I když dnes se umění snaží zcivilnit a zapojit se do řešení sociálních problémů, přesto stále trochu (někdy) zůstává jeho krásná zbytečnost, která má kupodivu motivační charakter.
Zcivilnění současného umění se zdá být přílišné. Vlastně všeho je příliš a to platí i pro celou oblast umění. Vzniká spousta uměleckých děl proto, že existuje spousta umělců, spousta uměleckých škol a umění se přesouvá do oblasti zábavního průmyslu, který celý tento mumraj absorbuje. Můžeme z toho vyvodit, že umění již není uměním. Takovému názoru se nebráním, poněvadž pociťuji akutní nedostatek elitnosti v umění. Elitnost chybí i ve společnosti a proto umění vnímané jako odraz dění je vlastně logicky plebejské.
Řeč nestačí. Má vyjadřovací schopnost, zůstává daleko za mými pocity. Vždy se mi podaří vyjádřit jen odlesk toho, co se mi v mysli ozřejmí a ještě je text nesouvislý. To, co mi v mysli splývá, prorůstá do sebe, logicky navazuje jedno k druhému, převedené do slov škobrtá. V kostrbatých větách mých textů takovou plynulost nenajdete.
Vzniklé mezery neumím zaplnit. Nic tak jemného v jazyce nenacházím. Proto si vážím všech jednoduchých, jasných a plynulých textů, kterých však nacházím velmi málo.
Současnost se dá charakterizovat jako doba, kdy je všeho příliš. Když porovnávám mnohost okolního světa s dobou mého mládí, ta velká změna mně děsí. Je víc lidí, víc aut, víc domů, víc letadel, víc počítačů apod., ale také více knih, škol, informací, názorů, atd.
Zůstává otázka, jestli je něčeho méně než tehdy? Odpovím banálně, že je méně lásky.
Méně úcty, méně pokory.
Rovněž minulost ztratila význam. Chceme jí změnit, předělat, zapomenout na ní.
Děláme tlusté čáry, abychom se od minulosti oddělili, ale je to obtížné. Je totiž součástí naší genetické výbavy, součástí našeho národního nebo „korektněji“ společenského mýtu, našich hodnotových stupnic.
Již několikrát jsem hovořil o degradaci filozofie a doporučil jsem návrat nebo alespoň příklon k přirozenému myšlení, třeba za pomoci tautologie.
Strom je strom, tedy oznámení bez spekulací. Ale jednoduché přímočaré myšlení je v jazyku současné filozofie prohřeškem. Tímto proti filoslangu protestuji.