Duše, 2012, akryl a umělá hmota na sololitu, 75x85 cm
VĚDECKÝ EXHIBICIONISMUS
Zajímá mně současná filozofie, která je většinou promíchaná se sociologií i politikou a ráda zabíhá do oblasti umění, kterou, mimochodem, znepřehledňuje víc než to stačilo udělat moderní umění samo.
V tomto krátkém textu chci poukázat na jev, který nalézám u většiny nedávných titulů tohoto žánru. Vychází nebývale mnoho publikací a téměř z každé čpí touha po odlišnosti, touha ohromit svět, touha napsat něco co lze tesat do kamene. Stačí otevřít v podstatě kteroukoliv současnou publikaci zabývající se výše zmíněnými tématy a první co nás zarazí (tedy mne zarazí) je názorový exhibicionizmus.
Zdá se, že u většiny publikovaných titulů stačí jen název, ten většinou bývá atraktivní, přiléhavý a dostatečně sdělný. 500 stran textu, který za ním následuje, bývá většinou zbytečných, jen více či méně obratně ilustrující ideu názvu. Vyhořelá společnost, Kup si svou revoltu, Homo Deus, Boj o Gáju, Digitální demence, Poslední hodina pravdy, Nikdy jsme nebyli moderní …. tyto názvy jsou dostatečně potentní, aby vyvolaly řetěz asociací, které většinou bývají sofistikovanější než přiložený text.
Při čtení takových knih dochází většinou k deziluzi. Text se zdá zbytečně dlouhý, plochý, povrchní nebo naopak příliš barevný a s vyspekulovanými příklady, které většinou pocházejí z kontrastních oblastí, aby nás překvapovaly. Ovšem, příliš mnoho překvapení vytváří nudu.
Zdá se, že dnes jsou opět v módě dlouhé texty plné exhibujících sdělení, která vycházejí z bizarních statistik vznikajících většinou na amerických univerzitách. (V něčem mi to připomíná baroko.)
Věda, která bývala až hermeticky uzavřena v laboratořích a knihovnách se stala místem pro exhibici. To se promítlo i do podoby publikovaných knih. V některých najdeme momentky z autorova života či mají atraktivní barevné obálky jako beletrie. Strohost a láce, které působily až jako nenápadná krása, mizí. „Vědecké“ knihy ztrácejí přirozenou nobilitu, která k nim dlouho patřila.
Žijeme ve světě obličejů. Současné propagační materiály prezentují daleko víc než téma a povahu věci, podobu interpreta či autora. To je důsledek obecné povrchnosti a již zmiňovaného exhibicionismu, které se stávají pilíři (přidal bych „zhroucenými“) současné společnosti.
Když vložím tyto skutečnosti mezi ostatní životní jevy, nijak se neliší. Všechno se zdá být zbytečně naleštěné, mělké, při hlubším pohledu nedostatečně odborné i když se to tváří jako superprofesionální. Má taková být i naše budoucnost?