Akty a kresby
VÝTVARNÉ UMĚNÍ A JEHO SUBVERZNÍ ROLE V OBDOBÍ NORMALIZACE
Vážený pane Vodrážko,
Koupil jsem si Vaši knížku v které jsem zmiňován a mám několik připomínek. Především nerozumím titulu SUBVERZNÍ ROLE. Použil jste pojem subverze ve starém, dnes již historickém významu, ale ona během postmoderní vlny, která se viditelně šířila v umění od konce šedesátých let, nabyla jiných významů, které jste patrně nebral v úvahu. Pokud se mýlím, rád bych věděl proč.
Co se týká textu, oprávněně vytýkáte publikaci, která vyšla na AVU v roce 2018, že při popisování umění za totality nevyužila policejní materiály. Vy zase, na druhé straně, nevyužíváte tu druhou stranu. Často mícháte, a to jediné Vám mám opravdu za zlé, do hodnocení osobní náklonnosti, a to je velká chyba i když se jí asi všichni dopouštíme.
Ke vztahu Milana Kozelky a mně bych chtěl podotknout, že jsem Kozelku dlouho neznal a nikdy mezi námi nevzniklo skutečné kamarádství. Vlastně jsme se viděli v životě hodně málo. Možná Milan Kozelka to líčil jinak, měl jsem pocit, že o spojení se mnou stojí.
Co se týká mého dopisu Ivanu Jirousovi a textu o hudebním obrození, je bytostným výrazem mých tehdejších názorů a není ani trochu zabarven nějakými osobními animozitami. Jak jste mohl vyvodit i z mého pozdějšího chování, vždy jsem se choval podle své stupnice hodnot a bylo mě úplně jedno, jestli nesouhlasím s režimem nebo s disentem, což disent nemohl vydýchat, poněvadž stál o to, abych s nimi táhl a pokud možno hodně vpředu. Jestli někdo náš vztah s androšem zatáhl na konfrontační rovinu, tak to byli oni. Já jsem jen jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a věřil jsem bláhově, že disent o diskuzi stojí . Nestál. Naštval se.
Text o festivalu Fluxu 1966 je zbytečně stručný a některé věci zůstávají nejasné.
Na str. 125 píšete, že jsem podepsal protokol, kde byl závazek, že se „plně podřídím stávající kulturní politice …“ na nic takového si nepamatuji. Nic jsem StB nepodepisoval. Možná, že to podepsal Jiří Kolář, poněvadž věděl, že chce zůstat v cizině a proto s nimi hrál plichtu. Je ten protokol k dispozici? Podobně je to na následující stránce 126 s Janem Dvořákem. Pan Dvořák byl zaměstnanec Art Centra a měl na starosti styk se mnou. Všichni jsme věděli, že je spolupracovník StB, poněvadž měl z minulosti škraloup, kdy ukradl kresby či grafiky z NG, kde pracoval. Pamatuji si velmi dobře jednu příhodu, kterou Vám vylíčím. Při mé výstavě v Hamburské Kunsthalle zjistil, že k ní vyšel velký katalog a téměř zešílel. Začal křičet, že ten katalog nesmí do Česka „co by tomu řekl Bilak“!!
Připadalo mě to nesmírně směšné. Navíc jsem byl na katalog hrdý. Nakreslil jsem každou jeho stránku a nemínil jsem ho tajit. Byl jsem naštvaný a zařval jsem na něj, že se „můžu na nějakýho Bilaka vysrat“ a že si budu dělat co chci. To, co o mě napsal, že budu na „mírové pozici“ s komunistickým režimem, byl jeho výmysl. Já jsem nic podobného nikdy ani neprohlásil ani nenapsal ani nepraktikoval.
Za svým názorem na tehdejší underground si stále stojím. Fáma o Plastic People, jaká to byla fascinující a originální kapela, je mýtus. Třetí hudební obrození je pitomost, žádné nebylo, alespoň ne tak jak to psal Ivan J. Mnoho lidí se pohybovalo kolem undergroundu, poněvadž nechtěli být sami.
Nebál jsem se být sám, jako se nebojím ani dnes. A jak možná víte, zůstávám sám. Konflikt Milan Knížák versus společnost nemá s komunismem ani kapitalismem nic společného i když připouštím, že za totality to bylo daleko obtížnější.
Zdravím
Milan Knížák
P.S.
Někdy mám pocit, že mnoha lidem vadí, že se nenašly žádné materiály o mých politických pochybeních. Je jim strašně líto, že nemohou o mě říkat, že jsem byl fízl. Kdybych chtěl být fízl, tak bych se k tomu otevřeně hlásil. Jak mě říkal Petr Uhl, tak se mým případem zabýval Výbor nespravedlivě stíhaných. Dnes už o tom nikdo nemluví, poněvadž jsem opět nepřítel společnosti.