Oblek pro slavnostní příležitosti. Poprvé veřejně použit v hotelu Vyšehrad, Český Krumlov, 1972
ZBYTEČNOST UMĚNÍ
ZBYTEČNOST UMĚNÍ
Tzv. civilizované společnosti používají umění jen jako alibi. Tváří se jako by umění nezbytně potřebovaly, ale v podstatě stojí jen o to, aby vyvolaly dojem, že jsou kulturní a pokud jim o něco opravdu jde, tak jen o zábavu. Snaha, aby se umění zábavou stalo, je maskována frázemi o přístupnosti umění, o jeho důležitosti pro zdravý vývoj společnosti. A tak se měřítkem kvality stávají počty návštěvníků, prodaných výtisků či posluchačů. Tím se eliminuje většina toho co má smysl a svět se stává velkým pokleslým kabaretem.
Podobně je to se vzděláním. Společnost vytváří zdání zájmu o vzdělanost, vzniká stále více škol, které nabírají více a více studentů. Školy požadují stále dokonalejší přístrojové vybavení, digitální luxus. Skutečné vzdělání, které učí pokoře ke světu a tím pochybování o smyslu našich konání, je zaměňováno za kvalifikační kurzy, které navíc většinu studentů k odborné kvalifikaci ani dostatečně nepřipraví.
Umění ztrácí veškeré hranice. Nelze ho ani přibližně definovat, nelze ho tedy ani řádně vyučovat, tzv. připravit studenty na cestu k umění, poněvadž když nevíme co je cíl, nemůžeme ani zvolit cestu. Společnost na tuto situaci rezignovala a přijímá cokoliv označené za umění, jako umění. Ztratila se hodnotová stupnice a vítězí to, co přichází bombastičtěji, výjimečněji, zábavněji. Není to projev tolerance, porozumění, respektu, je to lhostejnost a rezignace. Ti snaživější zájemci o umění se pak spokojují s málem, tedy s tím co alespoň trochu připomíná již zažité umělecké proudy, styly, objekty (atp.) a tak jsou vyzdvihováni lidé podprůměrní s podprůměrným dílem jako velcí umělci. Systém tzv. hvězd a VIP přináší do společnosti falešná měřítka kvality, poněvadž hvězdami se stávají v prvé řadě ti, co se tvrdými lokty či skandály prorvou na výsluní. Jejich pochybná morálka je sice médii skandalizována, ale zároveň je těmto primitivům tím poskytována reklama, která v širokých vrstvách obyvatelstva platí jako devíza.
Zdá se mi proto nejlepším řešením odstranit vše, co se nazývá uměním. Zrušit umělecké školy, zavřít galerie a muzea, stopnout umělecké pořady, přestat vydávat knihy o umění i beletrii, zkrátka eliminovat ze společnosti všechno co vytváří svět, kterému se říká umění. To by, zdánlivě paradoxně, umění pomohlo.
Milan Knížák