Okamžité chrámy, 1971
03.Entartete gedanken 2008
ENTARTETE GEDANKEN
(název volím záměrně v němčině, protože v tomto jazyku má nejvíce významů)
Zdá se, že lidská, především evropsky orientovaná společnost, ztratila nobilitu (má to patrně něco společného se ztrátou Boha a vytvářením instantních idolů) a že 20. století je důslednou oslavou plebejství a to v dobrém i špatném slova smyslu (i když negativní faktory asi převládají).
Oslava plebejství je poprvé výrazně až geniálně prezentována v Haškově románu Osudy dobrého vojáka Švejka (tohoto v podstatě jediného českého projevu Dada), který se dnes z perspektivy začínajícího 21. ‚století (je to asi ještě nedostatečný odstup ke zjištění výrazných kontur století minulého, ale přesto se již některé dají rozpoznat) zdá být zásadním manifestem plebejství až jakousi novou biblí (i se vší pokleslostí, kterou musí moderní bible, aby byla biblí, nutně obsahovat).
Zdá se totiž, že pokleslost je nejvýraznějším znakem současnosti. Na začátku 20. století obsahovala pokleslost ještě občasné stopy hrdinství (tento pojem by také potřeboval očistit či znovu naplnit), ale na jeho konci se už projevila bez příměsí kladných prvků.
Nejvyšší stupeň pokleslosti nalézám ve světě informací. Degradace informace jako fenoménu je tak příkrá, tak všeobecná a tak nebezpečná, že pro mne reprezentuje to největší nebezpečí současného světa. Informace ztratila veškerou validitu a změnila se v nestydatou, ale často i jen bezuzdnou, hru s pojmy. Stala se přitom nejrozšířenějším zbožím a zasahuje tak všechny oblasti lidského dění.
Tato situace má, samozřejmě, devastující vliv i na svět umění. Na jedné straně učinila přemíra umělců, uměleckých děl, galerií a muzeí, trhů s uměním, atp. z uměleckých děl pouhý druh informace. Ukazuje se, že většina uměleckých děl funguje jen když jsou převedena do jazyka informací a v souvislostech s dalšími podobnými informacemi, které je doplňují a teprve tak dotvářejí jejich smysl a význam, pokud ovšem nějaký mají. Na druhé straně se umělecká díla stala druhem výrobku s utilitárním zaměřením na tzv. umělecké sběratelství, které dnes funguje především jako klasifikační hledisko společenského postavení.
Pokleslost se protavila do nejvyšších met umění (dá-li se to tak nazvat), tedy do těch nejvýše oceňovaných a propagovaných uměleckých děl a jejich autorů, uměleckých teoretiků, kritiků a supersběratelů.
Kdybych byl požádán, abych označil typické povrchní a vtíravé kýče současného světového výtvarného umění, vybral bych například (a záměrně) díla a osobnosti jako jsou Damian Hirst, Jeff Koons a architektka Zaha Hadid. Určitě nejsou jediní, jen typičtí. Tito umělci mj. používají velká gesta, speciální materiály, zažité ikony, pseudohumanistické postoje. Typická je pro ně blízkost obecnému vkusu a zároveň určitá distance od něj a gesto protestu, který však není protestem, jen zneužitím síly protestu. Především z jejich díla čiší touha upoutat, být viděn, přinášet instantní hodnoty. A to je esence kýče.
Právě tito lidé a jejich díla se objevují na nejvyšších místech nejrůznějších žebříčků lidských hodnot vévodících světu informací, který zároveň tyto pochybné hodnoty propaguje a kodifikuje. Jsou nejúspěšnější, nejprodávanější, nejdražší.
Média si neomylně vybírají ke zveřejnění jen určitý typ informací, který potvrzuje už vládnoucí pokleslost a tím vytváří zdání obecného vkusu. A jelikož svět informací je dnes tím nejsilnějším formotvorným elementem (i když žádnou skutečnou formu nevytváří), jsou tvrzení notoricky prezentovaná médii podvědomě vnímána jako zásadní životní kód.
I když vím, že dnes už nelze mluvit o avantgardě, poněvadž se stala historickým pojmem, přesto se mě dere přes rty prohlášení, že „dnes je i avantgarda kýčem“. Svět médií je schopen přiřadit jakémukoliv pojmu jakýkoli obsah a vytvořit tak virtuální svět, který se reálnému nepodobá, přesto však existující svět nepřetržitě ovlivňuje a traumatizuje. V procesu libovolného přiřazování pojmů a neexistence jasných kót se může stát i kýč avantgardou. Neschopnost propojení virtuálního světa se světem reálným vede k obecné destabilizaci lidských společenství. Nahrává vzniku diktatur i když se tyto diktatury mohou představovat jako typy „vyšší“ demokracie.
Je ale vůbec nějaká šance orientovat se v současné záplavě umění (tedy toho, co je jako umění označováno, ale i toho, co možná uměním je)? Zdá se, že platí jen ryze osobní stanoviska.
(Ale existují ještě osobní stanoviska? Nejsou jen variantami obecných klišé?)
Osobní stanoviska vnímaná jako kriteria však vedou k velké nerovnoměrnosti postojů, poněvadž společnost je vědomostně i morálně nevyrovnaná a jakmile se zbaví obecně uznávaných (byť pokleslých) hodnot, přestane jako společenství fungovat. Současné společnosti (a znovu zdůrazňuji, že hovořím o společnostech tzv. západního typu) jsou plné nejen totálních nevzdělanců (jež jsou možná méně nebezpeční), ale především fachidiotů, kteří svojí schopnost porozumět funkci nějakého zařízení, stroje či organizace, zaměňují za vzdělanost.
Morální nevyrovnanost, která je zdrojem či završením (neumím se rozhodnout) tohoto procesu, pramení z rozpadu společenství založených na důrazném (především duchovním) sdílení společných hodnot. Současná společenství jsou tmelena stále hustší a hustší sítí zákonů a nařízení, poněvadž důvěra v jedince se vytratila (úměrně tomu jak individuální ega rostou) a je nutné opříst občana sítí pravidel, aby nesešel z požadované cesty.
Všechny současné společnosti, ať se tváří sebedemokratičtěji, mají v sobě prvky totality, které jsou vždy zdůvodňovány ochranou životů a zdraví občanů či péčí o obecný blahobyt. A těchto totalitních prvků nekontrolovaně přibývá.
Umělci dneška přesto, že v převážné většině volí formy i obsahy obecně těžko srozumitelné, přesto očekávají obecné přijímání jejich děl. Často se snaží vyjadřovat ke společenským a politickým jevům tohoto světa a rovněž očekávají, že jejich postoj bude chápán jako mesiášská odpověď a proto patřičně oslavován. Umělci se tak staví do polohy blízké bohu i když se k tomu nehlásí či to dokonce halasně popírají.
I podoba současného uměleckého díla je problematická. Umělci si osobují právo neomezené svobody ve volbě prostředků i témat. I v tom se objevuje velká opovážlivost umění (umělců). Jakoby vymizela pokora. (A připomínám, že pokora se blíží víc hrdosti než defenzivě.)
Marcel Duchamp nám sdělil, že umělecké dílo je smrtelné, že být uměním není nic trvalého, že jde jen o propůjčenost, ale současní umělci přesto, že toto Duchampovo poselství svobody, nezávislosti a odpovědnosti většinou znají, respektují jen jeho část. Jak jsem již uvedl, umělci si při tvorbě díla osobují veškerá práva, překračují veškerá tabu, obsahová i formální, ale v okamžiku, kdy se jejich tvorbě dostane pozornosti, začnou se chovat jako by vytvořili nezaměnitelné dílo, které musí být zachováno pro věčnost.
(Vzpomínám na událost někdy kolem roku 1980. Z Beysova objektu vystaveného v Kunstmuseu v Bochumu se ztratil kámen. Zcela obyčejný, drobný, nalezený kámen, který J.B. vložil do své instalace, kde byl jedním z mnoha prvků. Po zjištění ztráty prohlásil autor kámen za zcela jedinečný, nenahraditelný a jeho zcizení za devastaci celého díla. Jsem přesvědčen, že kdyby někdo kámen tajně vyměnil za podobný, autor by nezjistil nic, ale v okamžiku, kdy bylo možné se zvýraznit a – nechci mu sahat do svědomí - získat poměrně slušnou sumu peněz, J.B. prohlásil, že kámen byl zcela jedinečný, posvěcený dotekem umělcova génia a jako takový nenahraditelný.)
Umělecké školy neučí morálce, spíše se jí důsledně vyhýbají a dělají všechno proto, aby posílili ega studentů. Od začátku jim představují studijní práci jako uměleckou tvorbu schopnou samostatné existence a tím anulují význam studia. Školy se tak stávají pouhým zastřešením bujících talentů i netalentů a slouží (v nejlepším případě) jen jako odrazový můstek k předpokládané kariéře.
Ale i všeobecný vzdělávací systém je v krizi. Nikdo pořádně neví co učit, jak učit (a to na všech vzdělávacích úrovních) a pokud se domnívá, že to ví, tak tím jen dokazuje svoji nevzdělanost.
Když jsem si položil otázku co by se stalo, kdyby nějaký neznámý „marťanský“ virus vynuloval veškerá umělecká díla (neřeším jak by se to dalo technicky zvládnout, je to jen bláznivá fikce), našel jsem v zásadě odpovědi dvě – buď by se mezera okamžitě zaplnila horečně vytvořenými novými díly více méně spekulujícími s pamětí nebo by společnost poznala, že lze žít bez umění.
A lze žít bez umění? Abychom na tuto otázku uměli odpovědět musíme se nejdříve zeptat co dnes vlastně umění je?
Ví to někdo? Obávám se, že nikdo a to především proto, že v takto chaoticky strukturované společnosti bez přítomnosti obecně sdílených nezpochybnitelných hodnost, je definice umění nemožná. Patrně však takovou definici nebylo možné vytvořit nikdy, jen se jí více či méně přiblížit.
V bývalém socialistickém Československu existovaly oficiální komunistické noviny Rudé právo o kterých se říkalo, že pravda leží přesně v opaku toho, co sdělovaly. Možná, že podobně je to se současným uměním. Možná leží na opačné straně než ho hledáme. (A ta opačnost se stále stěhuje.) Možná, že je výsadou bohů, kteří nám jen občas dají pocítit jeho sílu. A možná, že si jen namlouváme, že umění někde spatřujeme, abychom si tak dodali důležitosti. Zdá se mi důstojnější přiznat, že se nám umění vymklo ze srdcí i mozků a nevíme si s ním rady. Tohle jediné mi připadá jako důkaz jeho existence a potřebnosti.
A z toho všeho (co jsem tu řekl, i dalšího o čem jen přemýšlím) vyplývá pro mě jediné: současná muzea umění nejsou prostorem pro bezuzdné pokusy, ale místem, kde je třeba prezentovat postoje, které nám představují určitou jistotu nebo alespoň platformu, která prezentuje určitý etický postoj. Muzea jsou současná tím, že hledají aktuální pohled na minulost a přitom sbírají současná díla s kterými mohou pak pracovat naši následovníci. Umělecký experiment může mít v muzeu jen parciální místo. Ale dnes se zdá, že zastávat takováto stanoviska znamená projevit větší odvahu než při bláznivém experimentu. Vážit si hodnot je přece nemoderní.